Další zážitky z Afriky.
Policie. „Já jsem neměl rád naše policajty, ale jsou zlatí. Ti když mě zastaví tak vím, že něco dělají. Na ostrově policisté při zastavování mávají vysílačkou. Zastavili mě jednou: ´Máš pro mně dárek?´ Jindy mě zastavili: ´Máš něco k jídlu?´“. Vzpomínal Martin. Jeden z nich se snažil s Martinem spřátelit: „Buď můj přítel. Já si vezmu tvou sestru a ty mou.“.
Otec měl přání nechat se tam ostříhat. Zavedli ho do místní oficíny. Klimatizovaná místnost velikosti 3 x 4 metry, v níž klimatizací byl větrák u stropu. Holič mu pečlivě utíral pot a jal se stříhat mu vlasy nůžtičkami z lékárničky. Navíc holič byl gay, takže s ním poněkud byly potíže.
Otec – projektant kuchyní, měl přání vidět místní kuchyň. Viděl a zíral. Žádná moderna podle evropských či nejnovějších standardů. Malá místnost se stěnami z vlnitého plechu a hliněnou podlahou, kde se vařilo v kotlíku na ohni jako před sto lety. Jedlo se v přilehlém přístřešku na provizorních prkenných stolech. Navzdory tomu tam prý vařili velmi dobrá jídla. Jednou tam navštívil dokonce luxusní restauraci. U stolu sedělo celkem 10 lidí. Servírka je anglicky oslovila: „Halo kamarádi, budu vám říkat čísly!“.
Focení. Co by byl otec za turistu, kdyby nefotil. „Tam se musí fotit opatrně. Jak člověk vytáhne foťák, hned je kolem skupina místních, kteří nechtějí aby fotil.“. U jednoho ze záběrů zavzpomínal: „Když jsem to vyfotil, hned byli u mně místní a nadávali. Jel jsem odtamtud jako rychlík.“.
Ekologie. Bylo tam smetiště s odpadky, kovy, střepy skla a hrály si v tom děti. Večer někdo přišel a zapálil ho aby do rána vyhořelo.
Boty. Místní měli boty dělající stopy jakoby se vzorkem zimních pneumatik. Zjistil, že podrážky jsou skutečně z vyřazených pneumatik.
Facka od opice. Na stavbu chodily z volné přírody zkrotlé opice. Ne nadarmo se říká že je někdo drzý jako opice. Jedna, jíž říkali „pan Wilson“ taková byla. Když jí Martin chtěl zabránit aby cosi vzala, nelíbilo se jí to, dala mu facku a utekla.
V moři byly i hvězdice.
Krabi až patnácticentimetroví a hojně mořských ježků, kteří byli značně nepříjemní když na ně člověk šlápl bosou nohou.
„Ležel jsem na lehátku a vedle byla stopa. Asi tu někdo jel myslel jsem si. Za chvíli v ní běžel skoro půlmetrový ještěr. Zastavil se, koukal na mně a olizoval se.“ vzpomínal otec.
Matka pracující ve školství chtěla vidět tamní školu. Viděla. Byla to velká škola. Měla 700 žáků a k nim 20 (ano dvacet) učitelů. I školní budova byla jen se sítěmi místo zasklených oken a s prázdnými dveřími rámy. (V zavřených místnostech by bylo horko a dusno k nevydržení.) A ředitel měl složité účetnictví. Na celý rok dostal peníze pro školu a na tabuli psal kolik za co utratil. Inu není to Evropa…
Neměl bych zapomenout na tamní měnu. Tady je obrázek bankovky 2 000 šilinků:
a tady 10 000 šilinků:
8)
Poslední překvapení přišla na zpáteční cestě. Martin se vracel přes Frankfurt. Nějaké čidlo tam zareagovalo na deku, jíž si v Africe koupil a vyjelo na něj ostré policejní komando. Podrobili ho podrobné prohlídce, i osobní a tu deku vykartáčovali. Když mimo pár zrníček písku nic nenašli, bez omluvy ho pustili dál.
Letadlo jímž rodiče letěli přes Dubaj se odchýlilo z trasy a letělo přes Sýrii. To samozřejmě vyvolalo znepokojení mezi cestujícími. Letuška je uklidnila sdělením, že letový koridor je přetížený a proto z něj museli uhnout. Dobře to dopadlo.
Zatím, co při příjezdu tam měla Bára potíže s aklimatizací na tropy, po návratu měl potíže s aklimatizací Martin. Pořád mu byla zima. Čechy holt nejsou Afrika. „Jestli mi bude něco chybět, tak tamní barevnost.“ uzavřel.
Teď zařazuji odkazy na snímky ze Zanzibaru – a upozorňuji, že ten ráj na zemi jsou luxusní rekreační střediska, tedy ráj pro lidi, kteří na to mají. Běžný všední život je tomu na hony vzdálený.
9)
