Párkrát jsem se nachomýtl k příhodám, jež jsou sice drobné a nevýznamné, ale upoutaly moji pozornost.
– Když jsem procházel Bartolomějskou ulicí v Praze 1, bylo tam jen málo lidí. „Jsem jen tvoje.“ uslyšel jsem najednou zblízka. Překvapeně jsem se podíval vlevo a uviděl jsem pohlednou štíhlou ženu, asi třicetiletou, jdoucí na mé úrovni. „Poslouchám co budeš chtít k večeři.“ pokračovala. Pak jsem si všiml, že v ruce u druhého ucha drží mobil a říká to do něj. Ani si nevšimla, že jsem nespokojeně zavrčel: „Zatracenej mobil!“.
– Jindy v téže ulici šla proti mně žena důchodového věku. Když došla na mou úroveň, přímo pod okny policejních budov zahajlovala levou rukou a prohodila: „Přerazim tě hajzle!“.
– V hale Hlavního nádraží se na mně mezi hemžícími se lidmi obrátil muž středního věku, už podle vzhledu vekslák: „Do you speak English?“ „No.“ odpověděl jsem. Pokračoval: „Sprechen Sie deutsch?“ „Nein.“ Zkusil to znovu: „Говорите по русски?“ „Нет“ byla moje odpověď a on nechápavě koukal.
– Jel jsem tramvají do pražského centra. V mé těsné blízkosti stála postarší žena a mladší, asi matka s dcerou. Při příjezdu na Karlovo náměstí ta starší ukázala na Novoměstskou radnici řka: „Vot pražsky grad!“.
– Na obědy většinou jezdím do jídelny v centru. Chodí tam i jeden kmet. Včera přišel těsně přede mnou. Pověsil si na věšák plášť a když tam chtěl dát i čepici, upadla mu. V jeho věku – asi 85 let, bych očekával důstojné stáří. Ten stařeček byl ale tak sprostý, že mě to překvapilo.
