Někdy je to totéž.
Asi před rokem nebo před dvěma jsem v časopisu Euro četl obsáhlý článek o nemocniční stravě. Zabýval se i tuzemskými největšími nemocnicemi. Uváděl mj. že mají na celodenní stravu pacienta 69 korun, což je částka, při níž by kvalitní a chutné jídlo dokázal uvařit snad jen kouzelník. Nahlédl i do jiných zemí (tuším Francie a Británie), jež jsou na tom podobně. Závěr byl, že se výživná hodnota sice udržet dá, ale „má to jen jednu vadu – nedá se to jíst“.
Před nedávnem redakce Mladé fronty nechala testovat stravu dodávanou důchodcům devíti různými zařízeními v republice. Závěr byl, že jídla sice výživnou hodnotu mají, ale vesměs jsou moc slaná nebo tučná – tedy nezdravá.
To potvrzují i stesky mojí tety žijící v ústavu v Plzni, která si stěžuje na nekvalitní a často přesolené jídlo.
Mám s tím i své zkušenosti. Neobědvám v nemocniční jídelně ani v ústavu, ale v rezortní jídelně. Je tam výběr ze 6 jídel (4 základní a 2 dražší, jež si nevybírám). Vcelku jsem spokojený, vaří tam dobře a dávají solidní porce. Občas je některé jídlo výjimkou. Spokojeně se najím, cestou domů mi jídlo v břiše začne „cvičit“, následuje třeba i břichabol a doma – tedy asi tři čtvrtě hodiny až hodinu po jídle musím urychleně usednout na „trůn“. Snědené jídlo působí jako projímadlo. Nejsem sám, před časem v té jídelně kdosi vyvěsil u jídelníčku informace na papíru formátu A4 s nadpisem „Udržitelnost jídel v trávicím traktu“ a minutovými údaji.
Při současném stavu tuzemského hospodářství si nedělám naději na zlepšení a už vůbec ne na brzké zlepšení.
Jak jste na tom vy?
