Pomohla mi Anča.
Už jsem tu několikrát psal, že mám papouška – andulku vlnkovanou, jménem Anča. Dnes se k ní stručně vracím.
Je to parádnice, která dvakrát ročně mění oblečení. Říká se tomu, že pelichá. Znovu se do toho pustila před nedlouhou dobou. Vyhazuje tady jedno peříčko, tamhle druhé a tam další, k tomu ještě jiný nepořádek včetně bobků – zkrátka stará se o to, abych nevyšel z formy s uklízením.
Na hlavě a krku jí vyrůstá nové peří. Vyrůstá ve svazcích připomínajících ostny, takže si někdy nejsem jistý nemění – li se v dikobraza. Ona mě ale nechává v nejistotě a neprozradí mi to. 
Navíc začíná být slepicoidní. Má sice křídla, ale skoro nelétá. Jako slepice. Vypadla jí totiž i brka důležitá pro kormidlování, takže se jí hůř manévruje. Je také zesláblá. Je si toho vědoma, cítí se bezpečnějí v kleci a ven se jí teď moc nechce.
Pokud přece vyrazí do světa, má obvyklé zájmy a řídí se jejím mozečkem. Lákají ji třeba zelené silonové potahy na křesle a nebere v potaz mé sdělení, že bude mít silonové bobky. Beru ji tedy na ruku a odnáším. Nejen potahy ji lákají. Abych uchránil kytky před horkem, odstranil jsem je z okna a postavil na blízký stůl. To je Ančin životní prostor. Kytky jsou zelené a přitahují ji. Stačí chvilka mé nepozornosti a už se jim věnuje. Nepomáhá moje tvrzení, že se kytky baští jen očima. Tak se mi s její aktivní pomocí podařilo vyšlechtit nový druh muškátu – muškát vlnkovaný (latinsky: pelargonium undulatus). Registrovat si ho nedám, ale aspoň se s ním pochlubím. Podívejte se jaké má listy.
