Salzburg

aneb den druhý.

Po snídani na hotelové terase s výhledem na Alpy byl odjezd do 7 km vzdáleného Salzburgu.

Už před první návštěvou Salzburgu před 4 roky jsem z fotografií měl dojem, že to město, které v minulosti nebylo ovládané světskou, ale církevní mocí, svým půvabem podněcovalo mladého Mozarta k jeho tvorbě. Kostely, jejichž historie sahá v některých případech až do počátku 9. století, zámek Mirabell s krásným parkem a městu vévodící tisícíletá pevnost, která nebyla nikdy vojensky dobytá…

Po vystoupení z autobusu jsme přešli ulici a byli jsme u zámku a parku Mirabell.

Jestlipak by dnes nějaký arcibiskup své vyvolené daroval takový zámek s parádním parkem? (Arcibiskup Wolf Dietrich Raitenau se shlédl v Salome Alt. Navzdory celibátu a tomu, že nikdy nedostal povolení ke sňatku s ní žil, vodil ji na veřejnost a údajně mu splodila 15 dětí.)

Nedaleko byl dům, v němž bydlel Mozart, ale ten jsem nenavštívil. Cesta vedla kolem rodného domu Herberta von Karajana a lávkou přes řeku. Za ty 4 roky co jsem tam nebyl na ní přibylo hodně zámků s iniciálami. (Novodobá pověra: zamilovaní na zámek napíšou své iniciály, zamknou ho tam a klíč hodí do řeky, aby jim láska vydržela na věky.)

Naše cesta vedla do „nejcentrovatějšího centra“. Roku 1997 bylo salzbuské Staré město vyhlášeno světovým kulturním dědictvím.

Cestovka nemohla z programu vynechat návštěvu Mozartova rodného domu. V něm a kolem něj se to hemží turisty,

Já jsem ho navštívil v minulosti, tentokrát už mě nelákal. Nelákal mě ani nedaleký Mozartův pomník, který bych v mrholení vyfotil hůř než minule. Prošel jsem tedy salzburské korzo – Getreidegasse, uličku plnou obchodů a obchůdků a zajímavých vývěsních štítů nad nimi. Navzdory pošmournému počasí a mrholení jsem se snažil některé vyfotit.

V čísle 22 jsem „našel“ Mozartovu kavárnu. Zašel jsem tam. Příjemná stylově zařízená kavárna byla v 1. patře. Objednal jsem si kávu a dortík. Váhal jsem, který z nabídky si mám vybrat, ale vyřešil jsem to jednoduše. Jsem v Salzburgu, tak si dám Mozartův dort! Při placení jsem byl překvapený, protože mě to pochutnání stálo jen 7,30 €.

Na rohu náměstí Alter Markt v Brodgasse 13 jsem nakoukl do cukárny Fürst, kde se od roku 1884 vyrábí vyhlášená pochoutka – Mozartovy koule. Nejsou levné – jedna malá stojí 1,2 €. K mání jsou i velké, jedna za 17 €. Přesto je o ně veliký zájem. Jejich popularita je taková, že řada výrobců vyrábí jejich napodobeniny. Firma Fürst je nemá patentované a vedla proto řadu známkoprávních soudních sporů. Ochranu teď požívají jen koule se slovem Originál v názvu. Firma jich ročně vyrobí 1 400 000 a jejich trvanlivost je 8 týdnů. Zařazuji snímek od minule.

Dóm. Kostel po požáru přestavěný do dnešní podoby, který pojme 10 000 lidí. Gigantická stavba. To je on:

Když začaly odbíjet jeho ohromné zvony, šel jsem si je poslechnout ven. Silný, krásný a jasný hlas – zkrátka hlas jako zvon! Maxizvon!

Pak byla na programu prohlídka DómQuartiru v protějším paláci. Těšil jsem se na tamní reprezentační prostory – ale ty byly zavřeny. Viděl jsem tamní expozici zajímavostí a dočkal jsem se překvapení. Při prohlídce se ve výši 1. patra přechází do Dómu. Protože Medard ten den zlobil, stála u dveří dáma, která půjčovala deštníky, aby návštěvníci na těch nekrytých 10 metrech nezmokli. Prohlédl jsem si i expozici chrámového pokladu. K nejstarším věcem patřila zlatá schránka na hostie z první čtvrtiny 13. století.

Když jsem se z Dómu vracel, podíval jsem se na jeho dveře a podivil se. Mezi nápisy na nich bylo i sdělení:

WiFi frei!

Oni mají v kostele WiFi! – Úzkou uličkou jsme prošli k lanovce a vyjeli na pevnost. Za tisíc let nebyla nikdy vojensky dobyta. Dnes ji v klidu a pohodě denně dobývají tisíce turistů a v pohodě si ji prohlíží.

Je rozsáhlá a mohutná. V expozici je mj. i místnost s původní výzdobou a v jedné vitrině je Řád zlatého rouna – nejvyšší habsburské vyznamenání, které je v Čechách k vidění jen na zámku v Kynžvartu. Na jednom z nádvoří je pomník z dělových koulí, u něhož se s oblibou fotí turisté. Při mém příchodu se na něm usadila asi 120kilová turistka. „Ta se asi nebude chtít zvednout“ říkal jsem si, ale navzdory nepřestávajícímu mrholení jsem se toulal kolem. Když si k ní přisedl stejně dobře živený partner, vzdal jsem to. Zařazuji snímek od minule.

Do odchodu zbýval ještě čas a tak jsem zašel do tamní kavárny. Bylo tam jen pár zákazníků. Asi 30letý číšník se nehonil. Pro našince bylo nezvyklé, že měl na sobě krátké kalhoty. Oni si na to ale potrpí – zvlášť když jsou to „Lederhose“ (kožené kalhoty). Pak jsem se ještě pokochal krásným výhledem na Salzburg

a dal se na ústup směrem ke kotvišti lodí. Program toho dne totiž uzavírala plavba výletní lodí po řece. Tyhle výletní plavby mi nevyhovují. Jsou zoufale pomalé a z hladiny řeky je toho navzdory propagaci vidět méně než z úrovně terénu. Lidi to byla otrava! Nedivte se tedy, že jsem si chvílemi zdříml (ale s knižetem Schwarzenbergem z TOP 09 opravdu nemám nic společného ).

Na závěr tohoto dne ještě poznámka: Salzburg není na jeden den! Ten chce víc času, aby ho člověk nejen viděl, ale také si ho prohlédl a vychutnal ho.