aneb den třetí (a poslední)
Toho rána jsem při snídani na hotelové terase neměl výhled na Alpy, ale na to, jak Medard všechno zalévá proudy vody. Než jsme vyrazili na cestu, vydatný déšť se změnil v mrholení. Majitel hotelu, který první den uměl česky jen „Dobrou chuť“, druhý den už uměl „Dobré ráno“ a třetí den nás překvapil dotazem: „Jak se máš?“.
Denní program byl zahájen návštěvou zámku Hellbrun jižně od Salzburgu. V roce 1612 si ho nechal postavit jako své letní sídlo arcibiskup Markus Sittikus. Byl obdivovatelem italské architektury a tak chtěl sídlo ve stylu italské vily.
U něj nechal zřídit rozsáhlý park s vodními hrátkami, jimiž se zámek stal světově proslulým. Jsou to celé scenerie, sochy bohů a antických postav a v nestřeženém okamžiku začnou z nejrůznějších míst stříkat proudy vody. K nejznámějším snímkům patří tenhle:
Průvodce tam dokončí výklad, turisté sejdou ke kamennému stolu a sedadlům a pak začne z nečekanýách míst stříkat voda. To je najednou překvapení a halasu! Pohotově jsem uskočil, ale na nesprávné místo a z trysky v zemi mi voda stříkla i do nohavice. Dovedu si představit jak asi reagovaly šlechtičny v 17. století. Těch atrakcí je tam víc. V závěru komentované prohlídky je stěna s hracím mechanismem:
Tam začala voda stříkat snad ze všech směrů. Na stěně byla hlava jelena s parožím a i z toho paroží stříkala voda. Nevěděl jsem, kam dřív uskočit. Měl jsem osprchovaný i foťák.
Život je změna, a tak jsme se od průvodkyně dověděli, že nepojedeme lanovkou na 1853 m vysokou horu Untersberg, protože lanovka pro údržbu ještě není v provozu. Jako náhradu pohotově zařadila návštěvu lázeňského městečka Bad Ischl. Tím mi udělala radost, protože jsem měl tajné přání někdy aspoň nakouknout do místa, chlubícího se tím, že tam celých 60 let jezdil císař František Josef I.
Směrovka tam hlásala směr „Kaiservilla“. Přešli jsme můstek a za ním byla pokladna. Nejlevnější vstupné, pouze na návštěvu parku, stálo 3,60 €. S kartonovou vstupenkou jsem vešel do rozlehlého a pečlivě udržovaného parku. Dýchal z něj klid a pohoda, návštěvníky se to tam rozhodně nehemžilo. Dnešní mohutné stromy v dobách císaře byly mladé, jinak vypadal i zámek. Císař totiž ke sňatku dostal vilu, jež je dnešní střední částí zámku, který se přístavbami rozšířil do písmene E. Tam v roce 1914 napsal známé provolání „Mým národům“, jímž Rakousko-Uhersko vstoupilo do 1. světové války. Vešel jsem do vestibulu a i ten dával tušit, že vnitřní prostory jsou parádní. V prodejně suvenýrů si na své přijdou i milovníci čaje, protože se tam prodává čaj císaře a čaj císařovny – v malovaných plechovkách. Cena jedné je 5,9 €. Snažil jsem se pořídit si na památku nějaký snímek, ale Medard se vytrvale staral o to, že obloha byla zamračená nebo zamračená ještě víc.
Další zastávkou bylo ohromné jezero Wolfgangsee. Je 10 kilometrů dlouhé a 2 kilometry široké, lemované strmými Alpami. Navštívili jsme tam lázeňské městečko St. Gilgen, oblíbené letovisko prominentů. Mně nezaujalo (že by to bylo tím, že nejsem prominent? 
). Typické lázeňské městečko z doby před 100 lety, v němž mou pozornost upoutal jen rodný dům Mozartovy matky.
). Typické lázeňské městečko z doby před 100 lety, v němž mou pozornost upoutal jen rodný dům Mozartovy matky. 
Před 4 roky jsem na protějším břehu navštívil městečko St. Wolfgang, jež bylo mnohem hezčí a historickou zubačkou jsem z něj vyjel na 1783 metrů vysokou horu Schafberg. Nádherný rozhled cestou i z vrcholu hory, kde byli havrani tak krotcí, že si přilétali pro sousto a nechávali se fotit. Parádní zážitek! To městečko bylo pojmenované po řezenském biskupovi Wolfgangovi, který tam v 15. století postavil kapli a založil malou osadu.
Další zastávka byla v Traunkirchenu. Je tam klášter a v jeho kostele vyřezávaná kazatelna z roku 1753 od neznámého autora znázorňující zázrak úspěšného rybolovu.
U kláštera je i přístav, z něhož jsme podnikli další (a naštěstí už poslední) lodní cestu – do Gmundenu. Traunsee je jezero převeliké, také lemované strmými horami, ale ta plavba! Pomalá a ještě pomalejší, fádní, ukrutně dlouho trvající. Lodní výlety nejsou nic pro mně.
Název Gmunden mi donedávna nic neříkal. Dnes už vím, že je to zachovalé středověké městečko na břehu Traunsee, jež má svůj půvab. Takovouhle tam mají radnici. (Našel jsem tam i starší, z roku 1301.)
Pak už autobus polykal další a další kilometry cesty k domovu. Po setmění jsme kdesi u Pasova zastavili na rekonstruovaném úseku cesty a dělo se cosi s chlapy ve žlutých vestách. „Co ti silničáři v neděli večer zdržují?“ myslel jsem si, ale při pozornějším pohledu jsem viděl, že mají pistole a na těch vestách nápis POLIZEI. Kontrola proběhla rychle a bez potíží a rychle za námi zůstávaly další kilometry.
Autobus s většinou účastníků končil v Plzni. Pro sedm pražáků cestovka poslala mikrobus. Tento s námi uháněl jako o závod, abychom ještě stihli metro. Dveře bytu jsem odemykal uprostřed noci, ve čtvrt na dvě.
Mám za sebou další zajímavý zájezd, kterým dodnes duševně žiji a dlouho budu mít na co vzpomínat. Když jsem se dostával z únavy, vzpoměl jsem si na patrně nejstaršího účastníka zájezdu – stařečka z karlovarska. Jakpak se asi zotavoval on v jeho snad 90 letech?
