Nádhera!
Při návštěvách blogu Dědy tik tak poutal moji pozornost snímek broumovského
kláštera v záhlaví. Zapátral jsem na síti a zjistil, že je to stavba nejen veliká, ale i
zajímavá. Po zjištění, že se jeho barokní přestavby v 18. století účastnili i Kryštof
Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác a oltářní obrazy v kaplích jsou od V. V.
Reinera jsem se rozhodl klášter navštívit.
Sledoval jsem vývoj počasí a po několika odkladech jsem se rozhodl jet ve
čtvrtek 11. srpna. Teploměr ráno ukazoval pouhých 8 stupňů a obloha se na
rozdíl od předpovědi vůbec netvářila přívětivě. Bylo ale rozhodnuto a jel jsem.
Po skoro čtyřech hodinách cesty jsem vystoupil na broumovském nádraží, kde
mě podle dohody čekal Děda tik tak – první bloger, kterého jsem poznal osobně.
Orientačně mě provedl areálem kláštera a už zbývala jen chvíle času do
prohlídky začínaující v poledne. Mladý průvodce, asi student, byl schopný
překřičet půl města. Klášter založili benediktini ve 13. stol. a do barokní podoby
byl přestavěn v 17. století. Na jeho stránkách se píše, že je to impozantní
komplex a je to pravda. Na to, že byl dimenzován pro 120 mnichů je gigantický.
V roce 2014 prodělal revitalizaci a vzniklo v něm vzdělávací a kulturní centrum.
Část areálu je tedy zrekonstruovaná, na zbytek rekonstrukce čeká.
Z navštívených místností dělá nádherný dojem refektář s bohatě štukovaným
stropem a exponáty ve vitrinách.
Další parádní místností je knihovna obsahující 12 000 knih (a dalších 5 000 je
mimo knihovnu).
Nejen výzdoba poutá pozornost, ale i knihy samotné. V jednom
místě je v regálu Starý zákon – 9 velkých knih v několika jazycích, váží i 15kg.
Desátá kniha je vystavena ve vitrině.
Tam jsem se dověděl, že knihovna původně čítala 65 000 knih, ale během 42 let
minulého režimu byla zredukována na současný stav. Některé knihy byly spáleny
přímo v klášteře, jiné odvezeny do papírny na zpracování…
Viděl jsem i sakristii. Podle mého názoru až nezvykle velkou, obloženou dřevem
a v průčelí je relikviář s relikvií sv. Vojtěcha.
Ze sakristie se vchází do klášterního kostela sv. Vojtěcha. To je další zážitek!
Velký prostor velmi bohatě zdobený. Krása, jaká se jinde nevidí! V bočních
kaplích jsou relikviáře. V celém klášteře je 350 relikviářů, což je také nezvykle
vysoký počet.
Následovala prohlídka sklepních prostor včetně místností se 34 mumiemi. Ty
jsou ze 17. a 18. století a byly sem přemístěny z krypty kostela ve Vamberku,
kde byly před 30 lety ohroženy.
Při prohlídce jsem se také dověděl, že v tamním bývalém klášterním gymnásiu
studovali mj. Arnošt z Pardubic, který to dotáhl na prvního českého arcibiskupa a
roku 1746 v Plzni vydal knihu „Statuta“, o čemž jsem se zmínil v minulém článku.
Studoval tam i Alois Jirásek – a vůbec to nebyl pilný a vzorný student: z němčiny
propadal a z češtiny měl čtyřku.
Při obědě jsem ochutnal tamní pivo Opat (a mohu vám říci, že se dalo dobře
pít).
Pak mě můj průvodce zavezl k jiné zajímavosti – hřbitovnímu kostelíku Panny
Marie. Je to vzácnost, protože jde o celodřevěný kostel postavený bez jediného
hřebu v roce 1450. Je to nejstarší dochovaná celodřevěná stavba ve střední
Evropě.
Na ochozu kolem něj jsou dochované renesanční a empirové náhrobní kameny
a také řada tabulí s místními historickými údaji.
Poznání dalšího zajímavého místa naší země bylo navršeno. Čas pokročil,
nezbývalo než směřovat k nádraží. Krátké rozloučení a pak už mě
„Agropendolino“ odváželo k dalšímu nádraží, odkud jsem pokračoval do Prahy.
Dodatečně jsem se dověděl, že toho dne bylo nejstudenější ráno 11. srpna od
roku 1869.
Dědovi tik tak, mému průvodci, děkuji za péči, kterou mi věnoval a doufám, že
mu ji budu moci oplatit při návštěvě Prahy.
Pro případné zájemce uvádím adresu webových stránek:
