Je to tak.
Dnes, 18. srpna 2016 je to už 10 let, co jsem začal blogovat. Tenkrát jsem si vybral dnes už neexistující server bloguje.cz. Na něm spatřil světlo světa můj první článek, v němž jsem psal, co mě k blogování vedlo.
Rozhodoval jsem se mám-li blogovat pod přezdívkou nebo pod mým jménem. Jsou lidé píšící pod svým jménem a zjevně nemají žádné problémy. Psaní pod přezdívkou poskytuje přecejen větší volnost. I když píšu tak, abych mohl bez problémů žít i v případě „provalení“ mého blogování, považuji dodnes psaní pod přezdívkou za výhodnější a proto u něj zůstávám. A ta přezdívka? Proč ji usilovně vymýšlet a nakonec třeba přijít s nějakou nemožností (jako řada jiných blogerů)? Stačí psát pod křestním jménem a hotovo. Co ta zdrobnělina? K blogu je dobré mít i e-mail. Při jeho zakládání jsem narazil na to, že všechno co mě napadlo, bylo už na serveru obsazeno, jenom ten Jiřík byl dostupný. Pro jednotnost jsem ho tedy dal i do blogu.
Na serveru bloguje.cz jsem tedy sbíral blogerské zkušenosti. Pomalu a jistě jsem získával okruh čtenářů a stejně jako dnes jsem měl sice malou, ale přece jen návštěvnost. Spolupráce s adminem tam nebyla moc dobrá – jako všude i tam toho měl až nad hlavu a podle toho to vypadalo. Někdy to bylo i nepříjemné.
V květnu 2012 provozovatel serveru dal všem blogerům ke 30. červnu vyhazov – patrně chtěl server používat komerčně. Mezi blogery to vyvolalo vlnu nevole a začalo hledání nových působišť. Já jsem přesídlil na tenhle server a na bloguje.cz jsem se rozloučil posledním článkem:
Tady jsem mj založil rubriku „Z původního blogu“, do níž jsem zkopíroval řadu dle mého názoru dobrých článků.
Pomalu jsem získával nové čtenáře. Ti staří zmizeli kdesi v internetovém vesmíru a pokud ke mně občas nahlédnou, nekomentují, takže o nich nevím. Ani tady nemám velkou návštěvnost – o 1000 návštěv za den si mohu nechat jen zdát, ale jsou blogeři, kteří jsou na tom hůř. Dost mě překvapilo, když jsem před delším časem zjistil, že jsem mezi kandidáty na blogera roku.
Čtyři roky tedy „písmenkuji“ na tomhle blogu. Někdy to znamená zjistit pro článek potřebné informace nebo někam dojet a něco vyfotit. Fotky je samozřejmě potřeba před zveřejněním upravit. Bez blogování bych tedy měl jednodušší život – ale baví mě to a to je důležité. Za užitečné považuji mít „zadní vrátka“: pro případ krize mít v redakční složce v zásobě pár článků nevázaných k žádnému termínu a tedy použitelných kdykoliv, když není o čem psát. Jako další zadní vrátka mohu použít rubriku Odjinud a zařadit do ní článek z jiného zdroje.
Za deset let jsem pustil do světa dost článků. Z redakčnícxh složek by se dalo přesně zjistit kolik. Počet návštěv a komentářů na předchozím serveru ne. Nevadí, statistikami se nezabývám.
Tolik tedy k desátému výročí mého blogování. Pokud by se někdo zeptal „Jak dlouho ještě?“ neodpověděl bych mu „Na věky věků“, ale „dokud mě to bude bavit.“.
