Ze života sousedského.
Když jsem před časem mluvil se sousedy, zmínil jsem se, kam vyrazím. „Vy si děláte takový výlety – manžel pořád něco okopává“ odvětila posmutněle sousedka.
Jsou to dobří sousedé. Jejich svět ale není velký – domov a zahrada s chatou. Tenhle jednotvárný způsob života znám. Vedli ho celý život i moji rodiče. Od malička jsem s nimi jezdil na zahradu za Prahou, kde bylo pořád o práci postaráno a bylo to pořád dokola. Na zahradě to sice byl jiný svět než ve městě, ale nebylo možné někam jet, protože by na zahradě vázlo tohle nebo tamto, nebo něco jiného.
Po rodičích jsem zahradu měl já, byl jsem na to sám a dlouhodobě jsem na ni nestačil. Před 19 roky jsem ji dal mladým. Pak jsem na ní ještě tři roky dělal, než se o ni mohli po stavbě starat oni a už mám volné ruce. Teď se u nich zastavím jen v neděli na kafe, když jdu na hřbitov. Výletničil jsem sice i v minulosti, ale teď mám víc možností a mohu jet třeba i na několik dnů (pokud na to mám). Bývají to hezké a příjemné cesty.
Ne tak moji sousedé. Pána zahradničení zjevně baví a vyžívá se v něm. Ujede z velkoměsta do přírody a je mu tam dobře. Každoročně mi přinese buď on nebo sousedka něco z jejich výpěstků nebo kytičky do vázy, aby se pochlubili jak jim to jde. Přišel i předevčírem. Když jsem mu pochválil pěkná rajčata, potěšilo ho to a hrdě reagoval:
„Takový rajčata nekoupíte jaký já vypěstuju!“.
Každý máme nějakou tu zálibu, která nám zpříjemňuje život a je to dobře. Dobré je mít i dobré sousedy.
