a ne zrovna růžově se mám.
Tak už to v životě chodí. Hlavně, že není hůř. V půli října mě lákala zajímavá akce v Táboře – festival čokolády. V důchodu musím s penězi pečlivě počítat a když jsem je potřeboval na podporu mé skomírající živnosti, nezbylo mi už na čokoládu. Žádná tragedie, třeba se dostanu na další ročník…
Na konci října obvykle jezdím do Plzně navštívit moji 88letou tetu žijící v zaopatřovacím ústavu. Letos v Plzni budou osmadvacátého mj. prohlídky parádní historické radnice a další krásné budovy – Měšťanské besedy, do níž rád zajdu na kávu nebo pivo. Říkal jsem si tedy, že spojím příjemné s užitečným, pojedu tam osmadvacátého a v ten den všechno stihnu. Zůstalo ale jen u přání.
V pátek 21. jsem ve Lidové jídelně v Praze – Těšnově zapomněl tašku s různými písemnostmi a klíči od sklepa. Byl jsem poměrně v klidu, protože v ní nebylo nic zneužitelného a do sklepa, v němž nemám nic cenného se bez klíče od domu nikdo nedostane. Klid mě přešel, když jsem si vzpomněl, že v té tašce bylo i pouzdro s doklady. Ujížděl jsem zpátky do jídelny, ale bylo už zavřeno. V pondělí jsem se tam vrátil, ale o tašce nevěděli. Navštívil jsem s dotazem dvě nejbližší oddělení policie, ale tašku tam nikdo neodevzdal. Dodnes jsou marné i moje dotazy na Ztrátách a nálezech. Stále čekám, jestli dobrý člověk ještě žije a nalezenou tašku odevzdá. Nebo aspoň ty doklady. Vidina blokování a obstarávání duplikátů asi deseti dokladů mi před nadcházejícím svátkem na náladě zrovna nepřidává. Dávejte si pozor na věci, ať nedopadnete jako já.
Před týdnem jsem volal tetě. Vím, že mívá i jiné návštěvy a tak jsem se s ní chtěl domluvit mohu-li osmadvacátého přijít. Ještě nevěděla. Volal jsem tedy včera a odpověď zněla: „V žádném případě nejezdi. Upadla jsem a potloukla jsem se. Nejsem schopná přijímat návštěvy.“.
Tak to tedy chodí v mém letošním říjnu. Nic pěkného, ale žiji s tím, že žádný mrak není na obloze věčně. Každý přejde a pak zase svítí sluníčko.
Přeji vám pohodový prodloužený sváteční víkend.
