Je mi sedmdesát.
O mém věku jsem už v minulosti psal. Od té doby uplynulo pár pátků a jsme o kus dál. V lednu jsem „utrpěl“ výročí – narozeniny. Podle kalendáře je mi sedmdesát, ale já se za starce nepovažuji. Říkám si „Dvacet mi už není, už je mi jednadvacet, ale kvůli tomu nejsem starý.“.
Na rozdíl od příbuzných nejsem přívržencem společenských akcí. Oni očekávali oslavu a tak jsem jsem ji připravil. Zavrhl jsem oslavu v domácím prostředí, aby s ní nikdo ze zúčastněných neměl práci. Udělal jsem průzkum restaurací v okolí a rozhodl jsem se pro skromnější podnik s přijatelnými cenami dvě ulice od mého bydliště.
Zamluvil jsem salonek – a pak přišly komplikace. Napřed nemohl brácha s manželkou, pak synovcův syn studující v Brně, pak nemohl brácha v novém termínu, zkrátka všichni jsme se mohli sejít až na konci ledna.
Salonek byl krásně připravený, prostřený a s výzdobou laděnou do modra. S úderem třetí odpoledne jsem tam byl sám, ale ostatní přišli vzápětí, ačkoliv to pro ně bylo téměř neznámé místo.
Pronesl jsem pár úvodních slov, následoval přípitek šampaňským, gratulace „do další sedmdesátky“ a dárky. Nechyběla květina – červená růže. Příbuzní dovedou s dárky překvapit a to se jim povedlo i tentokrát. Z pořízených snímků se podařil jen tenhle se slavnostním dortem:
Restaurační kuchyně měla výběr dobrých jídel i pití, obsluha byla ochotná a tak nám tam bylo dobře. Večer jsme se spokojeně rozešli a máme zase na co vzpomínat.
V následujících dnech jsem doma pořídil ještě pár snímků k oslavě. Tady je písemná gratulace od bráchy a jeho manželky:
Od synovce s manželkou jsem dostal „puk“:
Po jeho otevření na mně tikaly tyhle luxusní hodinky (já je snad ani nebudu umět používat!):
Ze slavnostního dortu polovina „padla za vlast“ a tak jsem doma vyfotil půlku, která přežila:
Abyste z toho také něco měli, vybreptal jsem to tady. Tak to je všechno.
