Renesance.
Florencie je nejen kolébkou renesance v níž působily takové hvězdy Michelangelo a Raffael a městem s čilým životem, ale také městem se spoustou turistů (podle knižního průvodce má ročně 7 000 000 ubytování). Vzápětí jsme poznali jak vypadá tamní dopravní zácpa. Nebyli by to temperamentní Italové, kdyby si při ní nezatroubili. My chodci jsme ji v klidu obešli.
Po chvíli jsme byli v centru. První věcí, jež mi utkvěla v paměti, byl dům s nárožním znakem Medicejů. Ti měli vyhraněný smysl pro umění a podporovali ho. Florencii 300 let ovládali a přivedli ji k rozkvětu. (Rozhodně to ale nebyla doba ráje na zemi – Medicejští své nepohodlné odpůrce odstraňovali jedem.) Poslední člen rodiny Medicejů Anna Maria Luisa v závěti roku 1743 stanovila, že
„z věcí, které jsou určeny k ozdobě státu, k užitku veřejnosti a k podnícení zvědavosti cizinců nesmí být nic prodáno nebo vyvezeno z území velkovévodství“.
Moudré rozhodnutí, díky němuž je i dnes Florencie pokladnicí umění.
To už bylo v nejcentrovatějším centru. Dómské náměstí. Stavba dómu je sice ze 14. století, ale veliká a s kopulí o průměru 45 metrů dosahuje výšky 116,5 metru. Navíc je lucerna na kopuli přístupná, stačí vyšlapat 463 schodů po vnitřním ochozu tak úzkém, že není možnost vrátit se zpátky. Zvonice dómu, kampanila, je vysoká 85 metrů, a jedna z nejhezčích v Itálii. Je také zvenčí zdobená bílým a zeleným mramorem a také přístupná. Na balustrádu na její střeše vede „pouhých“ 414 schodů (kdo chce vystupat na obojí, toho čeká dohromady 877 schodů).
V sousedství stojí osmiboká budova křestní kaple – baptiserium. Zvenčí obložená bílým a zeleným mramorem. Pozornost poutají troje bronzové dveře. Nejslavnější mají název Rajská brána. Autor Lorenzo Ghiberti na nich v 15. století pracoval 26 let. Plastiky znázorňují výjevy ze Starého zákona. Podoba autora je dodnes známá, protože se zobrazil na pravé liště levého křídla dveří.
Nebylo daleko na náměstí Signoria, jemuž vévodí palác Vecchio, v němž původně sídlily a vlastně dodnes sídlí úřady. Stačí vejít na nádvoří a podívat se na ten luxus…
Před vchodem, na náměstí je mj. slavná Michelangelova socha Davida. Je to kopie, čtyřmetrový originál ze samého začátku 16. století je v galerii. Tady k němu na rozdíl od galerie nevedou sáhodlouhé fronty. Původně měl být originál sochy umístěn v jednom z výklenků vysoko na dómu, ale pro jeho krásu se rozhodli nechat jej dobře viditelný a přístupný dole. Tahle socha je považována za tak krásnou, že se stala symbolem Florencie.
Vpravo od paláce je Loggia dei Lanzi, původně městská úřední budova ze 14. století. V jejím podloubí jsou další sochařské skvosty, např. Únos Sabinek z roku 1483.
Počasí moc nepřálo, bylo větrno, zataženo a mrholilo. Všude na turistických místech bylo plno lidí a kde bylo plno lidí, tam byly i hlídky státní policie, městské policie, četnictva a vojáci se samopaly s prsty na spouštích. Zajímavé je, že tam ty umělecké poklady nikdo nepoškodí ani neposprejuje. (Ti vojáci se samopaly asi přesně míří.) Po 17hodinové jízdě autobusem, při níž jsem nespal, jsem obětoval prohlídky vnitřků (čímž jsem se vyhnul sáhodlouhým frontám) a spokojil jsem se se zevnějškem objektů.
Mladá průvodkyně nás zásobila takovým množstvím informací, že jsem se divil, že si to všechno pamatuje. Provedla nás historickým centrem a díky tomu jsem viděl i další turistické lákadlo – most zlatníků, čili Ponte Vecchio. Tenhle středověký most je starší než pražský Karlův most. Nemohu říci, že mě nadchl, ale je to historický unikát. Původně na něm byli řezníci, ale roku 1593 velkovévoda Ferdinand I., jemuž vadil zápach, rozhodl, že na něm „od této chvíle“ mohou být jen zlatotepci a stříbrotepci. Tak je až dodnes. Celá řada výloh plných zlata se u nás nevidí.
Snímek nemám, protože si moje technika postavila hlavu.
Průvodkyně s námi zašla i na náměstí Piazzale Michelangelo vybudované za řekou v letech 1890 – 1896, kdy byla Florencie hlavním městem Itálie. Je tam druhá kopie sochy Davida a nádherný výhled. Florencie jako na dlani – leč komusi v nebeských výšinách jsme se asi znelíbili a spustil na nás déšť.
Vraceli jsme se zmoklí jako čochtani a po noci strávené v autobusu a dnu v pohybu a bez oběda jsem toho už měl „plné kecky“.
Cestovka zajistila ubytování v tomhle fešáckém hotelu:
Při příjezdu nám tamní šéf držel otevřené vstupní dveře a na můj český pozdrav „Dobrý den“ pohotově odpověděl: „Dzeň dobry“.
Průvodkyně nás informovala, že se v Itálii dávají těstoviny jako předkrm. Tak se i stalo. Talíř těstovin s příchutí a jako hlavní chod maso se zeleninou a na ošatce byl nakrájený cheba. V tuzemsku se ještě před objednáním jídla roznáší pivo. Tam byl na každém stolu džbán s vodou a sklenice. Šéf tam vartoval a nebyl problém přiobjednat si pivo. Neměli točené, jen lahvové. Třidecové a šestidecové láhve. V tuzemsku bych za takovou večeři 250 korun rozhodně nedal.
Na pokoji jsem s překvapením zjistil, že tam není žádná zásuvka do níž bych mohl připojit třeba holicí strojek nebo nabíječku mobilu. Mobil jsem tedy nabíjel ze zásuvky určené pro televizi. Byl přitom na držáku ve výšce asi 2 metrů. Nespadl. Holicí strojek a foťák jsem dobíjel ze zásuvky pro ledničku zabudovanou do stolu. Cestovka neuznala za vhodné upozornit, že v Itálii jsou jiné zásuvky. Jejich kontakty jsou skoro v řadě a rozteč krajních je asi o jeden milimetr jiná než u zdejších. Zdejší zásuvku jsem do nich sice nacpal, ale bylo to násilí.
Na závěr ještě dva odkazy na videa:
Florencie (16:52 min.):
David (5:39) min.):
