Poslední den v Itálii.
Autobus nás odvezl k Římu. Následovala další cesta tamním metrem a pak pěšky ulicemi velkoměsta, které průvodkyně spolehlivě znala.
Nikde nebyla znát hranice mezi Římem – tedy Itálií a státem Vatikán. Když jsme se zastavili u hradby a před sebou měli známou kolonádu, bylo to jasné. Jsme ve Vatikánu. Ten původně zabíral plochu celé střední Itálie, ale po bojích z něj zůstalo jen dnešních 44 hektarů.
Před zájezdem jsem si nechal cestovkou zajistit vstupenku do Vatikánských muzeí. Průvodkyně s námi – zájemci o muzea šla ke vchodu a já jsem valil oči. Dlouhatánská fronta, v níž stáli lidé snad ve čtyřstupu se táhla podél rozlehlého objektu muzeí. „Půjdeme vchodem pro přednostní vstupy“ řekla průvodkyně. Tak se i stalo. Ve vstupní hale byly bezpečnostní kontroly. Samozřejmě s rentgeny zavazadel. Jejich obsluha na mě dělala dojem, že tam je jen pro formu… Hned za kontrolami se průvodkyně odpojila s tím, že dovnitř s námi nepůjde a návštěvníci z přednostního vchodu se smísili s ostatními.
Sluníčko hřálo a všechny přístupné prostory byly plné lidí, takže bylo dusno. Žádná poklidná prohlídka exponátů! Dav se vytrvale sunul dopředu a nebylo možné zastavit se a v klidu si něco prohlédnout. „Prohlédnu si aspoň Sixtinskou kapli“ řekl jsem si a šel k ní podle šipek. Dav se sunul dalšími a dalšími místnostmi a kaple pořád nikde. Po 36. místnosti jsem si řekl: „Tady je občerstvení, dám si colu a jestli už nebude ta Sixtinská kaple tak hledám nejbližší východ“.
Kaple byla – a bylo další zklamání. Nebyla to žádná kaple, ale velký sál bohatě zdobený a plný sunoucího se davu návštěvníků. Když jsem se zastavil, abych si něco prohlédl, už u mně byl pořadatel a pobízel mě abych postupoval. U zdi sice byly lavice či židle, ale trvale obsazené, takže postupovat, postupovat… Takhle jsem si to nepředstavoval! Vstupné bylo 16 €, nechal jsem si ho předem rezervovat cestovkou za 590 korun a za tyhle peníze jsem byl protlačen muzejními prostorami včetně Sixtinské kaple. Byznys je i ve Vatikánu – ale neměl by zacházet tak daleko!
Když jsem vyšel ven, usmyslel jsem si, že navštívím kopuli dómu sv. Petra. „Schody šlapat nebudu, pojedu výtahem“ mínil jsem. U výtahu byla dlouhá fronta, která se vůbec nehýbala, takže jsem to vzdal a zůstal na zemi.
Odešel jsem na prostranství před dómem, které jsem několikrát viděl v televizi. Teď jsem na něm byl osobně a vychutnával jsem to stejně jako ostatní turisté. Pořídil jsem pár nezbytných snímků.
Abych vyhověl žaludku, zašel jsem na malé náměstíčko u hradby, kde jsem si v bufetu dal „panino“. Je to velká obložená houska. Nepotřeboval jsem znát italštinu. Všechno zboží tam bylo vystavené za sklem, stačilo ukázat. Pak jsem si přisedl na nízkou zídku k ostatním turistům a živil nejen sebe, ale i tamní holuby.
Ve stanoveném čase se naše skupina zase sešla a zamířili jsme do fronty před vchodem do dómu sv. Petra. Ta fronta se mi při pohledu zdála několikahodinová, ale čekali jsme v ní jen 35 minut. Po celou tu dobu nás průvodkyně zásobila informacemi. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a už jsme vstupovali dovnitř.
Dóm sv. Petra – to je veledílo! Největší křesťanský kostel, ve kterém snad není kousek stavby, který by nebyl zdobený. Zdarma volná prohlídka a bez pohaněčů. V předsálí je vidět Svatá brána, která se otvírá jen když papež vyhlásí Svatý rok. (Z vnitřní strany je zazděná, při otevření, jež symbolicky dělá papež poklepáním zlatým kladívkem, zazdění rozeberou.)
Zvolna jsem procházel tím svatostánkem – ale opravdu zvolna. Je tam totiž plno parády a zajímavostí – hned vpravo za vchodem je Michelangelova Pieta. U té jsem byl několikrát. I když se člověk dostane jen několik metrů od ní, je do zážitek.
Prostor dómu je rozlehlý a vysoký, plný zdobení, člověk tam neví na co dřív koukat. A co dřív fotit. Koukal jsem a fotil. Přišel jsem i do velké kaple, v níž lidé seděli na lavicích a v průčelí byl dobře osvětlený oltář. Zapomněl jsem na to, že nám průvodkyně řekla, že se v ní nefotí – ale pohotově mi to připomněl pořadatel, když jsem vytáhl foťák. Tak tedy zařazuji něco z ostatních míst dómu.
Když jsem se nabažil, vyšel jsem ven a znovu procházel prostranství před dómem. „Jestlipak se sem ještě někdy podívám?“ napadlo mě.
Pak jsem v sousedství kolonády zašel do obchodu se suvenýry. Je to rozlehlý obchod s kvanty věcí. V jednom místě se rozšiřuje a když jsem se tam otočil, stál proti mně papež Jan Pavel II. V životní velikosti. Sice voskový, ale jako živý. Tenhle sympatický stařeček to v životě neměl jednoduché. To je on:
Když už tu mám papeže, tak ukážu i jeho ochranku – Švýcarskou gardu. Jejich uniformu navrhl Michelangelo a od té doby ji stále používají – tedy 500 let. Jsou to opravdu Švýcaři, kteří prodělali vojenský výcvik a protože slouží s halapartnami, jsou cvičeni i na zacházení s nimi.
Při procházce dalšími částmi Vatikánu jsme sice zmokli, ale bral jsem to s humorem s tím, že na mě prší svěcená voda. Končili jsme u nádraží, odkud nás lokálka vezla k autobusu a pak následovala dlouhá, opět 17hodinová cesta domů (1 500 km).
Celý zájezd měl svou fyzickou náročnost. Cestou tam noční přejezd autobusem a po probdělé noci prohlídka Florencie. V dalších dnech celodenní pohyb při slabší stravě. Každý se s tím vyrovnával po svém, ale většinou dobře a nečekaně mezi účastníky vznikla velmi dobrá nálada. Mladá průvodkyně tentýž zájezd absolvovala před týdnem a měl jsem dojem, že snad ani necítí únavu.
Na závěr ještě dvě vzpomínky. Vlastně tři.
První se týká kávy. Po tomhle zájezdu si už asi budu pamatovat jména porcí. Ristretto – nejmenší porce, já tomu říkám mokré dno hrnku.
Lungo – stejné množství kávy, ale mírně rozředěné vodou.
Duo – velikost lunga, ale síla ristretta.
To na co jme zvyklí, asi 2 deci kávy se tam prodává jako Americano.
Druhou věnuji tamním lokálkám. Byly to staré vlaky, většinou zevně hojně posprejované. V jednom případě tak, že si jeden z nás neodpustil poznámku: „To snad přijelo z Kovošrotu“.
Třetí patří vrabcům. Ano, obyčejným vrabčákům! Tihle v minulosti hojní, až přemnožení ptáci jsou už léta vzácní a tak když někam přijedu, dívám se, jestli je tam uvidím. Při téhle cestě jsem je viděl na všech navštívených místech. Žádné hejno, ale pár jedinců. A mám s nimi dva zážitky. Ve Florencii jsem si na Dómském náměstí dával mrňavé kafíčko v kavárně otevřené do ulice. Najednou z té kavárny na ulici vyletěl vrabec a letěl pod židlí, na níž jsem seděl. Ve Vatikánu jsem si dal zmrzlinu, seděl jsem s ni mezi turisty na zídce a kolem se hemžili holubi, čekající co jim turisté hodí. Cupital tam i vrabčák, kterému jsem nějak padl do oka. Hopsal přede mnou a zjevně čekal co mu hodím. Ledová zmrzlina by mu neprospěla, tak jsem mu neházel nic. Když mu došla trpělivost, zamával křídly a letěl si té zmrzliny zobnout. (Samozřejmě jsem ji pohotově zakryl rukou.)
Na závěr ještě odkazy na videa:
– Vatikánská muzea (13:24 min.):
– Vatikánská muzea (12:45 min.):
– Římské plusy a mínusy (5:59 min.):
