Moje spolubydlící.
Už jsem dlouho nepsal o mé opeřené spolubydlící – andulce jíž jsem dal jméno Anča. Dnes má svátek, tak se k ní vracím.
Už je jí pět a půl roku. Dávno už je dospělá a na vrcholu sil. Jen jedno jí zůstalo z útlého mládí – plachost. Na rozdíl od jejího předchůdce Pepíka se bojí kde čeho. To už se asi nezmění. Také na rozdíl od něj je klidnější a mírnější. Zejména o silvetrovské půlnoci zachovává klid Angličana. Před domem to prská, bouchá, řachá, rozsvěcí se světlice i celé jejich roje, ale s ní to nehne.
Ten mrňousek, kterého čtyřikrát denně pouštím z klece pro mně znamená spoustu drobných potěšení.
Navzdory tomu jí říkám, že ji zakousnu. Mohou za to její bobky. A loužičky. Ptáci nemají svěrače a nemohou tedy zadržet trus jako savci. Běžně se stává, že si sednu do křesla, zavolám ji a ona přiletí. Pochválím ji a vzápětí z ní na mně vypadne bobek. (Kdybych byl vulgární, řekl bych, že Anča na mně s… .) Klec s ní mám v obýváku na stole krytém igelitem. Stůl je tedy jejím hřištěm. Tam na mně Anča někdy přichystá léčku. Když totiž víc pije, což je v letních vedrech běžné, nevychází z ní jen běžný trus, ale i tekutina. Většinou čirá, takže na stole není vidět. Pak si nic zlého netuše sednu ke stolu, položím na něj ruku – právě do loužičky. To jsou situace, kdy jí říkám, že ji zakousnu dvakrát. Jednou pro bobky a podruhé pro tyhle léčky. A dodávám: „Jenom ještě nevím kdy. Já na to nespěchám.“ Ona mi naštěstí nerozumí, tak se nebojí. Vymyslel jsem pro ni nové jméno: Anča Kadivá. 
Dnes má svátek. Nic čerstvého z přírody jí nemohu přinést, protože jsou trávníky kolem domu znovu posekané, tak dostane jiné pochutnání – speciální tyčinku se zrním.
