Znovu jsem podlehl volání dálek.
Když jsem si prohlížel nabídky cestovek moji pozornost upoutal nejvýznamnější rakouský barokní klášter v Melku a město hořčice – Kremže, jež je na cestě k němu. Dal jsem Čedoku vydělat a vyrazil s ním na dvoudenní cestu za novými zážitky.
První den.
Pohodlný dálkový autobus zastavil v Českých Budějovicích, kde přibral jednu účastnici a uháněl dál. Zanedlouho poté se kolem silnice míhaly nápisy v němčině. Po asi šesti hodinách jízdy jsme zastavili na parkovišti na kraji klimatických lázní Mariazell a asi kilometr pokračovali pěšky. Kolem pečlivě udržovaných domů jsme došli ke stoupání, na němž stál ohromný kostel se třemi věžemi. Ano se třemi věžemi.
Vstoupil jsem dovnitř a když jsem viděl tu parádu uvěřil jsem, že jde o nejvýznamnější poutní kostel někdejšího Rakouska-Uherska a dnešní střední Evropy. Jeho historie sahá k roku 1200, kdy tam z vděčnosti za uzdravení z těžké nemoci hrabě Jindřich Vladislav Moravský nechal postavit první kostel. Hlavní oltář daroval kostelu z vděčnosti císař Karel VI., stříbrnou mříž Posvátného oltáře darovala císařovna Marie Terezie a nádhernou výzdobu stvořili nejlepší tehdejší umělci.
Kostel má informační leták i v češtině. V jeho bohatém programu je mj. i nedělní a sváteční svěcení vozidel (ve 14 hod.).
V sousedství je malé tržiště plné krámků s náboženskou tematikou – hrnečky, svíčky, obrázky atd.
Pak nás autobus odvezl o kus dál k místnímu nádraží (nebo spíš nádražíčku). Měli jsme před sebou dvě a půl hodiny jízdy po historické horské trati, jež na 84 kilometrech má 21 tunelů a 19 viaduktů. Vidíte ten parádní výletní vláček?
Tak tím jsme nejeli. Jeli jsme „nostalgickým“ vlakem stojícím na jiné koleji. Mohl být tak starý jako já (tedy 70 let). Na několika místech byl krásný pohled do horské krajiny, ale většinou výhledu bránily stromy rostoucí u trati. Takže nuda. Ve vlaku byla nabídka roznášeného občerstvení. Odmítl jsem a šel jsem prozkoumat jídelní vůz. Byl o několik vozů vpředu a byl lepší než vagon v němž jsme jeli. Když jsem se tam nemohl domluvit s personálem, zeptali se na moji národnost. „Ich bin Tscheche.“ odpověděl jsem. „Karel Gott und Budweiser!“ reagoval s úsměvem zaměstnanec a pak jsme se domluvili. 
Ve St. Pöltenu jsme přestoupili do našeho autobusu, který nás dovezl k hotelu v Kremži. To je on:
Tam na nás přichystali hned tři překvapení. V recepci nám sdělili, že pro deset z nás nemají ubytování. Náhradní ubytování i s dovozem pro ně zajistili v jiném – čtyřhvězdičkovém hotelu. To nečekala ani naše zkušená průvodkyně. Druhé překvápko: netekla teplá voda. Prý porucha. A třetí: Žaludek si říkal o své, tak jsem vešel do hotelové restaurace. Ouha – v půl osmé večer tam bylo zhasnuto, personál nikde žádný a všechno zjevně připraveno na příští den.
Ještě s jedním hladovějícím účastníkem jsem vyrazil do ulic. Po chvíli jsme našli větší samoobsluhu, jejíž personál čítal jednu zaměstnankyni – paní pokladní. Ta po chvíli mohutným hlasem oznámila, že bude mít padla, tak jsme zaplatili a vypadli. Dali jsme se na ústup k hotelu. Zrychlený, protože se na obloze nad námi stahovaly nic dobrého nevěštící černé mraky. Šli jsme kolem restaurace – ta byla už zavřená a nebyla tam už ani uklízečka. V tom čtyřiadvacetitisícovém městě byl v osm večer naprostý klid. V hotelu jsem utišil chuť na sklenku dobrého vína a v tamním baru jsem si ji dopřál. Potvrdila se informace průvodkyně, že v Rakousku se nápoje nenalévají na deci nebo dvě deci, ale „achtel“ čili osmina a „viertel“ čili čtvrtina litru.
