Druhý den.
Po snídani následovala procházka Kremží – nejstarším městem Podunají.
Osídlena byla od pravěku, ale nejstarší písemná zmínka o ní je z roku 995 (t.j. 1
022 let!). Známá Kremžská hořčice se tam už nevyrábí, teď se dělá ve Vídni. Na
rozdíl od té, co se prodává u nás se její chuti dosahuje přidáním vína. V Kremži
se vyrábí meruňková pálenka Balloni, ale nepodařilo se mi sehnat ji. Kamennou
věží jsme vešli do čtvrti pamatující středověk.
Období rozkvětu tohohle města bylo za vlády Přemysla Otakara II. Roku 1014
byl založen nejstarší kostel – chrám sv. Víta, který má dodnes bohatou výzdobu.
Kremži ovládala různá náboženství – dominikáni, jezuiti, minorité, piaristé a
všichni tam po sobě zanechali památky. Zažila třicetiletou válku i bombardování
6. dubna 1945, jímž bylo zničeno tamní nádraží. V současnosti je památkovou
rezervací chráněnou UNESCO.
Pak nás autobus odvezl do obce Dűrnstein. Je v ní zřícenina hradu, v němž byl
vězněn anglický král Richard Lví srdce. Z dálky je patrná modrá kostelní věž.
Od přístavu se tam „myší dírou“ po strmých schodech vejde do historické části.
Ta toho hodně pamatuje. Jakoby se tam zastavil čas. Proto je lákadlem pro
turisty a kdo chce vidět, jak vypadá zmatení jazyků, ať tam jede. Němčina,
angličtina, maďarština, ruština, japonština, čeština…
Z tamního přístavu odplouvaly pěkné výletní lodě.
Na jedné z nich jsme pokračovali v cestě. Pomalu jsme pluli dunajským údolím
Wachau. Servírky v tradičních tamních krojích – dirndlech pohotově nosily co si
kdo objednal. Na pravé straně se střídaly malé obce – vinařské, protože je to
vinorodý kraj. Je tam prý velmi mírné podnebí. (Asi by nebylo marné odjíždět
tam na zimu.) Po přistání nás autobus odvezl k místu, které pro mně bylo
hlavním lákadlem – k benediktinskému klášteru v Melku.
Melk je sice nevelká, šestitisícová obec, ale tamní klášter je nejvýznamnější
rakouská barokní památka. Na místě původního hradu Babenbergů stojí stavba
z 18. století dlouhá 360 metrů. Je krásně zrekonstruovaná. „Melk je mistrovské
dílo umělecké epochy, která je pro Rakousko tak typická, totiž baroka.“ praví se
v tištěném průvodci a je to pravda.
V jedenásti místnostech někdejších císařských komnat je muzeum zpracované
z benediktinských hledisek. Jako řadového turistu mě zaujaly další místnosti.
Mramorový sál: slouží jako slavnostní sál a jídelna. Z pravého mramoru jsou tam
jen nástavce nad dveřmi a jejich rámy. Ostatní je štukovaný mramor při běžném
pohledu k nerozeznání od pravého. Krásná místnost, v níž je zdobený i strop a
uprostřed podlahy je velká mříž teplovzdušného topení.
Další parádní místností je knihovna. „Takovou knihovnu si pořídím“ řekl jsem při
vstupu, ale je to samozřejmě v oblasti fantazie. Intarzované regály, hřbety knih s
nimi ladící, po stranách dveří čtyři dřevěné sochy znázorňující fakulty práva,
mediciny, filozofie a teologie a malbou zdobený strop. Obsahuje 100 000 knih,
nejstarší až z devátého století. (U velkých zámeckých nebo klášterních knihoven
mě pokaždé napadá otázka jestli každá z tamních knih byla aspoň jednou
přečtená. Tu mi ale samozřejmě nikdo nezodpoví, takže se mohu dál
dohadovat.)
To nejlepší nakonec: klášterní kostel. Jedním slovem: nádhera! To se jen tak
někde nevidí. Jestliže jsem o bazilice sv. Petra v Římě napsal, že je veledílo,
mohu to napsat i o tomto kostele. Není sice tak velký jako bazilika sv. Petra ale
nádherně zdobený a ani v něm snad není kousek bez ozdob. Je to nejhezčí
barokní kostel v Rakousku. Však si ho také Rakušáci chrání jako poklad:
návštěvníci ho mohou vidět – ale nefotit. Tabule se zákazem fotografování jsou
nepřehlédnutelné. Nepřehlédnutelné – ale pokušení bylo tak silné, že jsem je
„přehlédl“ a fotil. Dobře to dopadlo, nikdo na mně nepoštval žádného hlídače.
Podívejte se na pár snímků:
Ještě adresa videa s krásnými záběry z kláštera:
Na závěr webová adresa kláštera:
