Splnil jsem si přání.
Na pražském autobusovém nádraží Florenc mě dlouhou dobu lákaly světlezelené autobusy německé společnosti Flixbus.
„S tím pojedu až pojedu příště do Drážďan.“ říkal jsem si. Zůstávalo ale pořád u toho „až“. Před pár dny jsem si řekl TEĎ a vyrazil jsem. U pokladny mi místo jízdenky vytiskli potvrzení o rezervaci opatřené QR kódem. Ten při nástupu do vozu kontroluje průvodce, který má kódy všech objednávek v mobilu. Každý pasažér může v základní ceně jízdenky vést jedno cestovní a jedno příruční zavazadlo, za další se připlácí. Cestovní zavazadla si do zavazadlového prostoru umísťují sami pasažéři. Důchodcovská sleva jízdného není poskytována. V ceně jízdného nejsou žádné benefity (noviny, nápoj.) Je to skromnější obdoba autobusů Eurolines. Vnitřek vozu je příjemně laděn do šedé a světlezelené barvy. WiFi je k dispozici. Ve výhledu nepřekáží vysoká opěradla sedaček v předchozí řadě, takže je dobře vidět ven.
Na sedadle přede mnou seděl statný „osmahlý“ muž středního věku. Skupina dalších „osmahlých“ pasažérů vezoucích dvě malé děti a několik velkých ranců se usadila vzadu.
Jakmile jsme vyjeli z Prahy autobus nabral rychlost a uháněl snad stovkou. Bylo v něm docela příjemné cestování. Minuli jsme bájný Říp a uháněli k pohraničním horám.
Policie funguje
Projeli jsme několik tunelů a před hranicemi nás z výpadovky odklonilo policejní auto. Kontrola dokladů. Všechno v pořádku – až na toho muže přede mnou. Prokázal se jakousi skládačkou – snad povolením k pobytu a nějakým lejstrem formátu A4. Policista mu sdělil, že je imigrant, že doklady pro tuzemsko má v pořádku, ale do Německa nemůže. Musel vystoupit se zavazadly a odvezli ho.
Pokračovali jsme dál. Asi kilometr za německými hranicemi jsme byli odkloněni na parkoviště. „Polizei. Passkontroll.“ Bez závad. Policisté vystoupili – a pak do autobusu nastoupily jiné uniformy. Zajímala je ta skupina „osmahlých“ vzadu. Opět bez závad a jeli jsme dál.
Do Drážďan jsme dorazili se čtvrthodinovým zpožděním. Stanice autobusů je tam u vlakového nádraží. To na mně udělalo příznivý dojem. Prošel jsem jím a když jsem na opačné straně vyšel, příznivý dojem byl pryč.
Už jsem kdysi psal, že z minulých dob pamatuji prostory před nádražím jako volné po válečném bombardování a Pražskou ulici vedoucí do centra jako zastavěnou – ale zastavěnou s rozumem. V posledních letech tam na každém kousku vyrostly velké obchodní komplexy. Zástavba je tam přehuštěná a mezi těmi vysokými kolosy si připadám jako mraveneček.
Abych si spravil náladu, dal jsem si u nejbližšího stánku zmrzlinu. Zaplatil jsem a mladičká prodavačka mě pozdravila „Tschüß“ jakobych byl nějaký její osmnáctiletý kámoš. Inu – na světě jsou různé kraviny. Některé jsou i hezké, třeba tahle na tamním nádraží:
Pražská ulice je korzo spojující hlavní nádraží s centrem. Viděl jsem tam jednotlivé „osmahlé“ osoby i malé skupinky. Dva žebrali. Byl tam klid a pohoda, k níž přispívaly i vodní hrátky.
Pokračování.