Tentokrát tekla krev.
Když jsem choval minulého papouška stříhal jsem mu přerostlé drápky sám. Jen do doby, kdy jsem to přehnal a zastřihl tak krátce, že už to šlo do žilky v drápku a vytekla kapka krve. Od té doby zkracování drápků raději svěřuji veterině.
S Ančou chodím na „pedikúru“ dvakrát za rok. Nadešel podzim, Anča už měla drápky tak dlouhé, že jí to vadilo a bylo tedy na čase jít s ní na „zkrášlení“. V objednaném termínu jsme tam došli. „Paní doktorka tu ještě není, tak Vás vezme sestra.“ řekla recepční a brzy jsme šli na řadu.
V ordinaci jsem přepravku s Ančou vyndal z tašky, Anču jsem vzal do ruky a obrátil nožičkami nahoru. Na to není zvyklá a na cizí prostředí také ne. Minule (na jaře) se moc necukala (asi si to už pamatovala), ale tentokrát s ní strach cvičil. Zmítala se mi v ruce aby se vyprostila a kousala mně. Nebylo to s ní vůbec jednoduché. Když jí sestra zkrátila drápky na pravé nožičce, došlo ke krvácení. Bylo takové, že šlo obtížně zastavit, ale podařilo se. Při zkracování drápků na levé nožičce začala pravá znovu krvácet a krvácela dost. Ančou zmítala hrůza a kousala mě tak silně, že jsem čekal, že i mně poteče krev. Krvácení se podařilo zastavit a dostříhat levou nožičku.
Cestou domů jsem na Anču mluvil a kontroloval jsem ji není-li v šoku nebo dokonce v bezvědomí z něj. Reagovala a po návratu domů byla čilá.
Když jsem její pravou nožičku prohlédl zjistil jsem, že při tom, jak se Anča zmítala, sestra jeden drápek zkrátila skoro o tři čtvrtiny – tedy do míst, kde už byla žilka. To muselo krvácet! Navíc má Anča potíže s levou nožičkou, snaží se nezatěžovat ji.
Po téhle zkušenosti si v budoucnosti raději počkám na doktorku.
