Počasí nepočasí, u „trpajzlíka“ je pořád hezky.
Sousedka byla v lázních v Poděbradech. Rozhovor s ní po návratu byl inspirativní a tak jsem vsedl na kůň – pardon, na vlak a jel tam. V minulosti jsem tam byl několikrát na výletě, takže jsem se vracel na známá místa.
Vlak označený jako rychlík jel těch 57 kilometrů hodinu. Z nástupiště se do města jde podchodem. Do lázeňské části vpravo. Lákala mě nelázeňská část a tak jsem šel vlevo. Viděl jsem sídliště a Žižkov – čtvrt rodinných domků. Obojí upravené a docela pohledné.
Pak jsem zamířil k lázním. Hned u nádraží jsou stanice autobusů. Jeden z nich – linka 398 jezdí do Prahy. Zvědavě jsem se podíval na jeho jízdní řád – a hned šel od něj. Jedna příbuzná by totiž řekla, že jezdí v úterý a v dubnu. Česky řečeno jezdí jednou za hodinu nebo ani to ne. Zlaté vlaky.
Záhy se ukázalo, že polojasno slibované předpovědí počasí se odkládá na neurčito. Bylo zataženo a chladno. Lázeňským parkem se proháněl vítr a návštěvníky bych na prstech spočítal. O to větší byl klid. Toho jsem využil ke klidné prohlídce a vzpomínání. Park byl i teď upravený. Kolonáda a různé kavárny nabízely klidná zastavení. Došel jsem k lázeňskému domu Libenský, v němž se asi před 55 roky léčil můj táta a neodpustil jsem si vystoupat na jeho terasu abych se podíval na jeden ze symbolů Poděbrad – květinové hodiny.
O kousek dál jsem se nechal zlákat a navštívil příjemnou lázeňskou kavárnu Viola.
Je dlouhá, zakončená kruhovým prostorem a je v ní příjemné posezení u kafíčka a dortu. Prvně jsem tam zašel před léty s přítelkyní. Ta už se na pozemské hemžení dívá odněkud z obláčku, tak vzpomínám.
V chodbě blízké centrální budovy lázní je zdarma přístupná výstava o poděbradském lázeňství. Je to zajímavá podívaná, při níž si přijdou na své hlavně sběratelé lázeňských hrnečků, kalíšků apod.
Pokračoval jsem dál parkem. U hotelu G-Rex v něm byla před asi 55 roky, kdy jsem se tam jel podívat za tátou, busta Julia Fučíka. Časy se mění, dnes je tam socha T. G. Masaryka.
Trochu se oteplilo a tak bylo courání Poděbrady příjemnější. Na Jiřího náměstí jsem odbočil vpravo do Husovy ulice a šel k Zámečku – léčebnému areálu. V jednom místě byl malý obchod s oděvy a v jeho výloze byl psí mrňousek – yorkshir. „Ten je vycpanej“ řekl jsem si, ale když jsem se k němu sklonil, mrknul a podíval se na mně.
Obešel jsem Zámeček, do něhož jsem před léty vezl příbuznou a při návratu k náměstí jsem za příznivou cenu poobědval v jídelně Dušek. Za vepřové s mrkví a brambory jsem zaplatil 67 korun.
Pak jsem prošel poděbradský zámek. Udržují tam jednu hezkou tradici: růžový sad s růžemi vysazenými různými osobnostmi. A mísu květin před památníkem připomínajícím, že už před 500 roky Jiří z Poděbrad navrhoval založení Evropského svazu mírových národů.
Pak jsem se toulal ulicemi a po nábřeží. Na trpaslíka jsem nezapomněl. Je to stále populární atrakce. Před léty kolem něj byly diskuse a zastánci názoru že je to kýč docílili toho, že byl od květinových hodin vizuálně oddělen hradbou keříků. Je tam ale pořád a jeho příznivci o něm vědí.
Nepřišel jsem k němu sám. Přišel tam i mladý tatínek s malým klučinou. Ačkoliv tam vždycky byl jen jeden trpaslík, klučina se ptal: „Kde je ten druhej?“. Tatínek mu pohotově odpověděl: „Šel se vyčůrat“. Trpaslík bouchl do mochomůrky a bylo to.
Program mé návštěvy byl dovršen a tak jsem se pomalu, opravdu pomalu, ubíral zpátky k nádraží, zatímco vítr proháněl parkem a ulicemi spadané listí. Nikoliv pomalu. Zpáteční vlak jel za pár minut, a také nikoliv pomalu – chvílemi i rychlostí 120 kilometrů.
