Stárneme

Je mi „sedmnáct“.

To že čas rychle běží je obecně známo. Už méně si to uvědomuji pokud jde o lidi. Vnímám, že jsou léta v zaměstnání, že se jim na skráni objevují šediny nebo že šedin přibývá, že jejich potomci promovali nebo se vdali (oženili), ale nějak nepočítám jejich věk.

Když jsem před časem přišel po nákupu na stanici tramvaje byl tam důchodce Neckář. Ten Neckář, kterého pamatuji jako mladého začínajícího zpěváka. „Je to on, nebo není?“ napadlo mně. Byl to on, jen mu bylo o 50 let víc. O půl století! Úsměv u mně vyvolávají videa s mladičkým Karlem Gottem ze šedesátých let. I jeho mládí odnesl čas. Plakáty oznamují, že Heleně Vondráčkové je sedmdesát. Před nedávnem ve svém rodišti – v Českých Budějovicích, ukončila pěveckou dráhu Marta Kubišová. Je jí pětasedmdesát.

Nemusím ale chodit do hvězdných výšin. Před časem jsem se sešel s bývalou spolupracovnicí. Spolupracovali jsme když jejím dcerám bylo asi dvanáct let. Teď už jsou vdané, mají své domácnosti a rodiny a ona zůstala sama. Opotřebená, bez energie a s chutí by už šla do důchodu. Je jí pětapadesát.

Potkal jsem další bývalou spolupracovnici. Pozvala mně na návštěvu a při ní jsem se dověděl, že se jí vysoké vytížení v zaměstnání a rodinné starosti postaraly o předčasný důchod. Její mládí už také zmizelo v dáli, letos jí bude šedesát.

V Silvestrovském článku jsem se zmínil o další bývalé spolupracovnici – Hance. Je to čtvrt století, co jsme se poznali. Už je to vlastně babka. Nevypadá na to, ale letos jí bude šestašedesát.

A co já? Včera jsem vyrazil do centra na oběd a vrátil jsem se o rok starší. Také mi to přibývá. V dokladech mám „rok výroby“ 1947. Nestěžuji si. Když se můj věk čte odzadu, tak je mi sedmnáct. Pořád žiji s tím, že „Dvacet mi už není, už je mi jednadvacet, ale kvůli tomu nejsem starý“. Jen aby to vydrželo.