Splnil jsem si další přání.
Věděl jsem, že rakousko-uherský císař Franz Josef 1. měl 60 let letní sídlo v Bad Ischlu. Mým přáním bylo podívat se tam, aspoň tam nakouknout.
Nakoukl jsem tam při zájezdu v roce 2016, kdy průvodkyně jako náhradu za neuskutečněný výjezd lanovkou na jednu z hor pohotově zařadila Bad Ischl. Tenkrát jsem tam strávil asi hodinu. Letos jsem se tam individuálně rozjel na dva dny.
(Měl bych uvést, že Bad Ischl byl původně běžnou obcí. V 19. století se tam začala používat k léčení tamní sůl, což pomohlo arcivévodkyni Sofii a jejímu manželovi Franzi Karlovi k potomkovi – pozdějšímu císaři Franzi Josefu 1. a pak se tam začala sjíždět smetánka a začal rozvoj města.)
Díky objednání dlouho předem jsem měl levnější vlakovou jízdenku („Včasná jízdenka ČD“) a nebyly potíže s ubytováním.
V den D jsem nasedl do vlaku „Jižní expres“ a uháněl k jihu. Za Českými Budějovicemi to už nebyl expres, stavěl častěji. V Linci jsem přestoupil na rakouský vlak a pokračoval k cíli. Po 6 hodinách jízdy jsem vystoupil na nevelkém nádraží ve 14tisícovém Bad Ischlu. Po restauraci tam byly jen prázdné prostory, ale dalo se tam koupit občerstvení a fungoval nápojový automat.
Když jsem se před nádražím rozhlédl, moji pozornost upoutal rozestavěný blok výškových budov Eurotermen rezortu. (Nové budovy jsou všude vyšší než dosavadní.) Obešel jsem ho vlevo a orientoval se podle plánku v prospektu. Zanedlouho jsem byl u historické budovy telegrafního úřadu a kolonády, odkud mě směrovka nasměrovala k autobusovému terminálu. Pak jsem pokračoval ulicí „Císaře Františka Josefa“ a po necelé čtvrthodině dorazil k hotelu. To je on:
Tříhvězdičkový hotel provozovaný rodinou majitele už 3. generaci. Za 60 € na noc jsem měl jednolůžák s příslušenstvím, klimatizací, rádiem, televizí, telefonem, ledničkou, WiFi a snídaní. Po večeři jsem se prošel okolím abych se zorientoval a tím pro mně program toho dne skončil.
Ráno jsem vyrazil do ulic. Věděl jsem, že se císařská vila dá dobře vyfotit v pozdně odpoledním slunci, dopoledne jsem tedy věnoval poznávání města. Domy v tamních ulicích jsou barevnější než jsem zvyklý z Prahy. Cestou jsem míjel třeba tohohle „císaře řízků“
a tyhle pouliční hodiny:
Došel jsem k budově telegrafního úřadu a „Trinkhalle“. V jejím středu je informační centrum a obě její křídla jsou používána pro kulturní účely.
Tam také začíná Pfarrgasse – ulička plná obchodů, u jejíhož konce je vysoký červený dům – od roku 1832 sídlo vyhlášené cukrárny Zauner.
V rozlehlé vstupní místnosti jsou na zaskleném pultu ve třech patrech samé lahůdky.
Dal jsem si lákavou roládu a vešel s ní do sousední místnosti ke stolku. Tam jsem si objednal kávu. Cena byla přijatelná. Přímo zámecké prostředí podporovalo pochutnání. Mlsali tam nejen turisté, ale i místní a přišla tam i skupina motocyklistů v kombinézách.
Na malém náměstíčku, do něhož ulice ústí, je pomník připomínající návštěvu arcivévodkyně Sofie a Franze Karla.
Pár kroků odtud je Esplanade – nábřeží řeky Traun.
Odpoledne jsem vyrazil do císařské vily. Vchod do jejího rozlehlého parkového areálu je v blízkosti autobusového terminálu. Zaplatil jsem zlevněné důchodcovské vstupné a vešel. Vila – ono to má vžitý název vila, ale je to celý zámek. Franz Josef 1. v roce 1854 při sňatku s jeho sestřenicí Alžbětou Bavorskou, zvanou Sisi, dostal jako svatební dar původní vilu, kterou přístavbou východního a západního křídla značně rozšířil.
V poslední – rohové místnosti západního křídla měl pracovnu, z níž ovládal celou monarchii. (Dveře z ní vedly na balkon.)
Vila je situována tak, že je na jedné straně vidět město a z druhé strany je výhled do areálu. Liboval si, že má v Bad Ischlu nebe na zemi.
Nic ale netrvá věčně. 28. července 1914 tam sepsal provolání „Mým národům“, jímž vyhlásil válku Srbsku, dva dny poté odjel do Vídně a víc se do Bad Ischlu už nevrátil.
Prohlídky vily jsou skupinové s průvodcem, trvají 45 minut a fotografování není dovoleno. Zámeckým parkem jsem se toulal individuálně. Netušil jsem přitom, že v zemi pode mnou vede frekventovaná výpadovka – tunelem. Došel jsem i do horní části parku, kde je „mramorový zámeček“ – budova postavená jako čajovna pro císařovnu. V současnosti by snesla údržbu. Uvnitř si přijdou na své milovníci fotografické historie. Stařičké daguerrotypie, deskové aparáty atd.
Nespěchal jsem a ve 30 stupňovém vedru vyčkával na příhodný směr slunečního osvětlení vily. Kdosi nahoře měl ale jiný názor a tak se přes okolní velehorské štíty přihnaly mraky a bouřka a pršelo, pršelo a nechtělo přestat. Do hotelu jsem dorazil zmoklý a tak skončil můj první den v Bad Ischlu.
