Pokračování a také netradiční cesta zpátky domů.
Dopoledne jsem se opět toulal poklidným historickým centrem. Neodpustil jsem si znovu si smlsnout u Zaunera, kam rád zavítal i císař pán a pak jsem vyrazil na Esplanade – nábřeží řeky Traun. To je tamní korzo.
Asi uprostřed je největší budova. I neznalec pozná, že vznikla spojením tří domů. Na průčelí má znak s letopočtem 1610, ale to je letopočet přestavby.
Býval to dům starosty Seehofera, později hotel Austria (což dosud hlásá nápis) a dnes je v něm městské muzeum. Roku 1853 se tam setkal Franz Josef s jeho sestřenicí Alžbětou Bavorskou, o rok později se tam zasnoubili a dodnes je tam označován „Verlobungszimmer“. Mně v tom muzeu ale zaujalo něco jiného – uklízečka! Ačkoliv tam byl pořádek a čisto a byl jsem jediný návštěvník, uklízela. Byla za to placená, tak uklízela…
Naproti za řekou je vila operetního skladatele Lehára. Váhal jsem mám-li ji navštívit, nakonec jsem se rozhodl kladně a dobře jsem udělal. Byl jsem tam jediný návštěvník, měl jsem tedy individuální průvodkyni a viděl jsem zajímavé věci.
Na dopolední program to stačilo. Sluníčko opět svítilo a hřálo přímo ukázkově, teploměr ukazoval 28 stupňů a hlásila se únava. Vynechal jsem tedy návštěvu hory Siriuskogel s rozhlednou, na níž jsem nenašel cestu, a pomalu jsem se ubíral k císařské vile.
Tam jsem opět absolvoval prohlídku a pak se toulal parkem, v němž mají císařskou korunku i lampy.
V klidném prostředí bylo příjemně a tak jsem vyčkával pozdněodpoledních hodin, abych vilu vyfotil v příhodném osvětlení. Leč ani tentokrát mi štěstí nepřálo. Opakoval se scénář předchozího dne – přes štíty okolních velehor se začaly valit mraky a blížilo se hřmění. Cvakl jsem tedy pár snímků v existující situaci s vědomím, že z toho buď něco bude nebo ne a ubíral se k hotelu. Tím pro mně končil druhý den pobytu v Bad Ischlu.
Při poslední večeři v hotelu jsem dostal chuť na skleničku vína. V Rakousku se nepodává jako u nás – čtvrt litru nebo deci, ale čtvrtina nebo osmina litru. Prohlédl jsem si nápojový lístek a skrblík ve mně kategoricky řekl NE. Osminka litru nejlevnějšího vína totiž stála 3 € a Veltlínské zelené, které je u nás běžné, dokonce 3,5 € (tedy 90 korun). Za takové peníze ho mohu mít v Praze celou láhev.
Teď, skoro v závěru musím podotknout, že Franz Josef, Sisi a K.u.k Hof… (císařsko královský dvorní…) jsou tam stále v kurzu. I na chodbě hotelu v němž jsem byl ubytován byl obrázek Franze Josefa.
Kaiserpark, Sisipark, Císařsko královská dvorní restaurace, atd. Franzem Josefem a Sisi se to hemží i na suvenýrech.
V Bad Ischlu se stále 18. srpna slaví narozeniny Franze Josefa. Jsou to oslavy velkolepé, trvají celý týden a začínají už jedenáctého.
Následoval den mého odjezdu. V recepci jsem zaplatil a mladý recepční, věda, že jsem z Čech při loučení prohodil jediné české slovo, které znal: Ahoj.
Vlak mi jel až odpoledne, tak jsem se s taškami toulal městem (na tamním nádraží není úschovna ani skříňky) a viděl jsem i tamní trh. Bylo na něm stejné hemžení a asi i stejný nabízený sortiment jako v Praze. Při čekání na nádraží mě potěšili vrabci. Ano, obyčejní vrabčáci. Bývaly doby, kdy jich bylo moc, teď jsou vzácní a tak po nich koukám všude, kam přijedu. Jeden z nich se snažil překřičet snad celé nádraží. 
Ve stanovenou dobu jel moderní rakouský osobák. Cestou do něj přistoupili školáci ve věku cca 8 – 18 let a pracující jedoucí domů na víkend. Vlak byl plný, seděl jsem se všemi taškami na klíně, ale po několika stanicích se to uvolnilo. Navzdory zdržení přijel do Lince včas.
Odtamtud měl za 50 minut odjíždět český Jižní expres do Prahy. V klidu jsem se procházel po nádraží a parkem před ním. 20 minut před odjezdem jsem šel na nástupiště a čekal. Čas plynul a vlak nikde. Už byl čas odjezdu a vlak stále nepřijel. O 2 minuty později zhasly informace na nástupišti. To něvěštilo nic dobrého, začal jsem tedy pátrat.
Z nádražních informací jsem se dověděl, že je výpadek na trati z Lince do Summerau a plánovaný čas odjezdu je v 19:35, tedy za hodinu. Za hodinu byl ale přistaven rakouský osobák jedoucí jen do pohraniční stanice Summerau. „Tam to bude jednoduché, jsou tam jen dvě koleje“ řekl jsem si a nastoupil. Tak se i stalo. Český žlutozelený osobák přezdívaný „Agropendolino“ mě odtamtud vezl do Českých Budějovic, drnčel v každé zatáčce a stavěl snad v každé vesnici.
Když jsem konečně dojel do Českých Budějovic zjistil jsem, že vlak do Prahy jede až ráno. „Přece nezůstanu na nádraží“ řekl jsem si a šel na blízké autobusové nádraží. Tam byl výsledek stejný.
Napadla mě „spásná“ myšlenka. Tábor je asi v půli cesty do Prahy, je to také velké město, možná odtamtud ještě něco pojede do Prahy. Z vlaku jsem tam vystoupil o půlnoci a zjistil, že to nebyla spásná myšlenka. Nádraží se tam na noc zavírá a tak jsem do 5 hodin ráno seděl na lavičce na nástupišti abych pak nastoupil do rychlíku, jímž jsem mohl jet i z Budějovic. „Zapadl“ jsem do prvního kupé, které bylo bez rezervace a celou cestu prospal. Domů jsem místo o půlnoci dorazil až v půl osmé ráno.
Na závěr připojuji adresy 2 videí.
Na prvním je krátká procházka císařskou vilou:
Druhé je ukázkou z předloňských oslav (vyhraďte si na něj 12 minut):
