S kávou.
Spoustu let jsem fandil čaji a kávu jsem doma vůbec neměl. Do vědomí známých a spolupracovníků jsem se tak dostal a dosud jsem jako čajomil.
Situace se vyvíjí a kdeco se mění. Tak jsem po létech čajování začal pít i kávu. Čaj jsem nezavrhl, rád si ho dám, ale jsou příležitosti, kdy dám přednost kávě.
Stejně jako u čaje i u kávy jsem vyzkoušel řadu druhů.
Nejen tyhle, jejichž obaly mám schované, ale i dost jiných. Jak už to bývá, měřítkem se stává to, co bylo za začátku. Pamatuji si z mládí, že když k nám přišla návštěva, maminka jí uvařila kávu. Nic extra, obyčejný cenově dostupný Standard z balíren obchodu Praha. Ta chuť mi utkvěla v paměti. Jinak se u nás pravá káva nepila. Běžně jsme pili čaj nebo kávu z melty.
Když jsem před několika roky vyzkoušel různé druhy kávy, „zakotvil“ jsem u té, která se chutí nejvíc podobá tomu standardu. Balírnu a pražírnu ovládl jiný majitel – Douwe Egberts. To by mi nevadilo, chuť zůstala stejná.
Asi před rokem se ale změnila cena. Vyskočila na 49,90 korun. „Dost – tolik za ni nedám!“ řekl jsem si a nebyl jsem sám. Přestala jít na odbyt a obchod ji stáhl z prodeje. Za měsíc ji ale Penny znovu začal prodávat – jako novinku a za stejně vysokou cenu. (To je ukázka toho, jak obchod dělá ze zákazníků blbce.) Za tuhle cenu ji nekupuji. Počkám si, až je ve slevě a pak s ní zakřečkuji. Koupím si jí hojnost, protože nevím, kdy zase bude cenově přijatelná.
