„Opravdu.“
Thomayerova nemocnice v Praze 4 Krči měla léta jedinečnou atrakci. Stádo muflonů, kteří na její pozemek přicházeli ze sousedního lesa. Budili pozornost návštěvníků a pacientům pomáhali k odreagování od jejich problémů. Ti jim z oken házeli zbytky pečiva a mufloni si pro ně chodili jako do jídelny.
Byli už tak zkrotlí, že se nebáli chodců a ani aut projíždějících v blízkosti. Když se nakrmili poodešli pod nejbližší stromy, kde si hověli ve stínu, nebo se popásali na nemocničních trávnících. Z nemocnice odcházeli nejen do lesa, ale i na opačnou stranu – na sídliště. Druhého února jsem na facebooku sdílel video zachycující je při přecházení frekventované křižovatky na zelenou. Mrkněte se na něj:
Už jednou jsem je tam v minulosti fotil. Zachtělo se mi fyfotit je znovu a tak jsem se za nimi vypravil. Abych je nalákal blíž k sobě, vzal jsem s sebou tři rozpůlené starší rohlíky. Z dřívějška jsem věděl kdy a kudy přichází, kam se jdou nakrmit, kudy a kam pak odchází.
Čekal jsem na stejném místě jako kdysi. V obvyklou dobu přišlo celé stádo.
Byli tam i pěkní berani.
Spořádali pečivo, které jim naházeli pacienti a měli se k odchodu. Na focení byli ale dost daleko, tak jsem použil ty moje rohlíky. Mufloni byli tak zkrotlí, že pak snad půlka stáda stála přede mnou a čekala co jim hodím. Žrali by možná i z ruky. Potěšili mě. Následoval jsem je a ve stínu nejbližších stromů jsem jim hodil poslední rohlík.
Při odchodu z nemocnice jsem potkal mladé manžele s jejich potomkem předškolního věku. Ten se na mně podíval a pochlubil se jeho zážitkem:
„Já jsem viděl mufslona!“.
„Opravdu?“ zeptal jsem se a on potvrdil: „Opravdu“.
Ten den jsem toho nafotil minimum a tak jsem se tam opakovaně vypravil znovu. Marně. Po muflonech nebylo ani stopy. Prošel jsem místa, kde se v minulosti zdržovali, ale nikde jsem je ani nezahlédl. Nemocnice asi opravila oplocení a tím jim zabránila ve vstupu. Škoda.
