Nejen já.
V roce 2011 jsem se dočkal mého největšího vánočního překvapení, když jsem od mladých dostal 24denní mláďátko andulky. To mrně, které ještě nemělo dorostlá ocasní péra mi bezmocně leželo na dlani a pískáním volalo mámu.
Byla to holka a dal jsem jí jméno Anča. Klec s ní jsem umístil na stůl v obýváku a její okolí – tedy plocha stolu se stalo jejím hřištěm. Brzy jsme se zkamarádili. Rychle si zvykla na nové prostředí a i o silvestrovské půlnoci se projevovala jako kliďas.
Coby mláďátko byla velmi čilá, ale také velmi hravá. Vyhrála si i s obyčejnou ruličkou od toaletního papíru. Vozila se na ní jako na sudu a prolézala ji.
Když se občas do ruličky nevešla, běhal mi po stole „kanon“:
Čas běžel a Anča začala dospívat. Andulky dospívají ve věku jednoho roku. To bylo docela problémové období (podobně jako u dospívajících lidí). Dorůstal jí zobáček a potřebovala ho obrušovat. Za vhodný materiál si vybrala rámy obrazů a dřevěné obložení lustru.
Svou potřebu uplatňovala tak zarputile, že byla skoro nezvladatelná. Po čase se přecejen uklidnila a zase jsme si rozuměli. Jabloňové větvičky jí na okus nevyhovovaly a zaměřila se na prázdnou krabici od zrní.
Pak jsem si dal její portrét jako tapetu na mobil.
Anča byla stále hravá a komunikativní. Když jsem např. seděl v ložnici u počítače, dělal jsem „čim čim“ (což je běžný kontaktní signál) a ona mi z klece v obýváku odpovídala.
Tak plynul čas až k dnešku. Anče je už 6 let. Dávno je dospělá, není už tak čiperná a hravá a nezbaští mi kdejakou blbinku. Dávno už nezkoumá přišití knoflíků mých košil. Je sice holka, ale není ukecaná. Neprolétává se po bytě. Je usedlá a když letí, tak spíš kratší přímé lety. Zkrátka stárne. Co jí ale nepřestalo lákat, jsou podrážky mých pantoflů.
Ráda odpočívá. Lehne si na kleci, nebo na stole, v poslední době v přepravce, kterou má stále přístupnou. Vyhovují jí hlavně zastíněná místa.
Jestliže jsem kdysi psal, že vydrží ležet půldruhé hodiny, teď je to víc.
Není „sportovně založená“ a pohybu moc nefandí. Leckdy si hraje sama, jindy ji musím „rozhýbat“ tím že si s ní hraju. Párkrát jsem jí už řekl „Já si pořídím kočku a uvidíš, jak se pak budeš hýbat!“. Zamňoukal jsem na ni, ale ona jen koukala co blbnu. 
Je to hejnový pták, potřebuje tedy společnost. Když se jí někdy nemohu věnovat vyřeším to třeba tím, že ji vezmu s sebou do koupelny, kde ručně peru drobnosti. Ona tak sedí na tyči pro závěs a „dozírá“ na mně, viz další snímek.
Při odchodu jí pouštím tlumeně rádio a ona na něj reaguje.
Tak jde den za dnem. Někdy zlobí Anča mně, někdy já ji (aby to neměla moc jednoduché a hýbala se). Přibývající věk už na ní začíná být vidět.
