Tak jde život.
Byl krásný den pozdního léta. Neodolal jsem a vyrazil na procházku po sídlišti. Mám tu asi 50minutový okruh většinou vzdálený silničního provozu, poskytující příjemnou procházku.
Jen jsem unikl z dosahu silniční dopravy byl jsem u školky, v níž běžel zábavný program pro děti. Ozývala se odtamtud písnička Jožín z bažin. O sto metrů dál jsem potkal procházející se mladičkou maminu s asi dvouletým potomkem. Úplné ztělesnění pohody. Pokračoval jsem zelení a s chutí dýchal svěží čerstvý vzduch.
U dalšího bloku si kdosi udělal květinový záhonek. Povedl se mu, byl hezký a plný květů. Z přilehlé stráně, jejíž trávník byl chráněný stínem stromů dýchal klid. Kolem základní školy jsem za chvíli došel k jedné ze dvou nejbližších stanic metra. Byl tam běžný poklidný provoz.
Centrálním parkem vedoucím nad tratí metra jsem pokračoval k druhé stanici. Probíhaly tam úpravy aby při blížících se volbách kdosi mohl být „hezký“. Jinak klídek a pohoda. Maminy s mrňaty, projíždějící se cyklisté a pejskaři venčící jejich miláčky. Občas někdo pěší (třeba já). Zkrátka pohodový letní den.
Zamířil jsem zpátky k domovu. Sluníčko hřálo a tak jsem vyhledával spíš zastíněná místa cesty. U nejbližšího silničního přechodu auta ukázněně zastavila abych mohl přejít já i dvě děvčata.
Zatím to byla krásná pohodová procházka. Změna přišla, když jsem vstupil do domu. Na domovní nástěnce bylo parte souseda bydlícího o patro výš. Byl ve stejném věku jako já. Celý život jako saniťák pomáhal nemocným. Na stará kolena ho postihla rodová nemoc, přidala se nemoc téhle doby a mořily ho až zvítězily. Nebylo mu pomoci. Škoda ho. Byl to dobrý soused.
