Přežila, je hezká a zajímavá.
Asi 3 kilometry od mého bydliště je nejbližší historická památka – Chodovská tvrz. Tvrze jak známo byly opevněné části dvora. Tak tomu bylo i u téhle stavby vzniklé ve 13. století.
Byla postavena jako kruhová stavba, tedy rondel. Obehnaná vodním příkopem hlubokým až 4,5 metru a vstupovalo se do ní po padacím mostu. Nad vstupem byla jedna věž (portál dveří se dochoval do dnešní doby)
a v objektu byla i druhá věž. Kolem tvrze byla masivní zeď.
Obě věže odnesl čas. Z dětství, kdy jsem kolem jezdil s rodiči, ještě pamatuji sešlou zeď a dva rybníky. Ani ty se nedochovaly. Dochovala se původní studna.
Tvrz měla rušnou historii. Archeologické nálezy byly i v hloubce 2,5 metru a obsahovaly množství keramiky, součásti oděvů, ale i střely do kuší a dělové koule. Jedna dělová koule byla nalezena i v opevňující zdi. Ve středověku se i tady válčilo. Za třicetileté války byla tvrz zpustošena, nezůstala v ní ani jedna místnost se stropem. Za své vzaly i okolní hospodářské a obytné stavby.
Budova časem měnila majitele a prodělala přestavby. Z dětství ji pamatuji jako sešlou. Když se v 70. letech 20. století chystala výstavba sídliště Jižní Město, vyvstala otázka co s tvrzí. Zvítězili zastánci jejího zachování. Jak to v tuzemsku bývá, pomalu a s obtížemi postupovala její záchrana. Povedlo se a o Vánocích 1988 byla slavnostně otevřena.
Dodnes slouží jako kulturní dům. Je v ní výstavní sál, restaurace a konzertní sál. Konzertní sál není velký, je pro 50 návštěvníků, ale konají se v něm zajímavé a krásné komorní akce. Domovské konzerty tam mívá houslový virtuoz Jaroslav Svěcený. Několik jsem jich navštívil. Byl to zážitek – nejen vidět a slyšet hudbu v jeho podání, ale i vidět jeho nadšení pro ni. Ani nádvoří není velké, ale při tamních akcích se na něj vejde až 150 návštěvníků. Je dobře, že byla tvrz zachována. Historie žije s námi.
Ale zpátky k té historii. Dochovala se zvěst o tom, že kdysi na tvrzi „seděla paní Machna“. Podle pověsti když nebyla doma, přišlo vojsko a pro její neposlušnost vrchnosti jí zabavilo a odhánělo zvířata. Ona se o tom dověděla a s poddanými za vojskem vyrazila. Dostihli ho, vojáky pobili a dobytek přihnali zpátky. „Paní Machna“ tedy zjevně nebyla žádné útlocitné tintítko.
Na závěr ještě připomínám, že jsem 8. července psal o tom, že i tahle historická stavba má svého ducha.
