Berlín

První den.

V katalozích cestovek upoutal moji pozornost třídenní víkendový zájezd do Berlína, v němž byly dva dny věnovány bývalému západnímu Berlínu a jeden den bývalému východnímu, který jsem z minulosti znal. Do západního Berlína jsem sice už nakoukl – ale jen nakoukl a nic jsem si už nepamatoval. Chtěl jsem ho tedy víc poznat. Na ten zájezd jsem se přihlásil, ale měl jsem smůlu. Cestovka ho pro malý zájem zrušila.

Rozhodl jsem se tedy pro individuální cestu. Mapu jsem měl, koupil jsem si knižního průvodce a čerpal informace. Do hry vstoupilo podvědomí. Ačkoliv jsem Berlín chtěl vidět, nemohl jsem u přípravy vydržet. Podvědomí se vzpouzelo. Vědělo proč. S tím už mám své zkušenosti…

Na cestu jsem vyrazil ve stejném termínu, v němž chtěla zájezd dělat cestovka. Pohodlný vlak ČD se mnou ujížděl a po čtyřech hodinách vjel do dlouhého tunelu, jímž podjel park za Brandeburskou bránou a Sprévu a zastavil ve druhém podzemním patře rozlehlého objektu. Bylo to

Berlínské hlavní nádraží.

Když bylo v roce 2006 zprovozněno, následovala propagační kampaň opěvující jeho řešení. Je opravdu netradiční a velkolepé. Než se pustím do jeho popisu, připojím jeho snímek. Tady je čelní pohled:

Pro popis bude výstižnější tenhle snímek:

Nádraží má půdorys písmene H. Pod těmi dlouhými bloky budov je ve druhém podzemním patře vlastní nádraží, na které jezdí i podzemní dráha. První podzemní patro, přízemí a první patro jsou plné obchodů. V dalším patře – ale kolmo na železnici a podzemku, jezdí městská rychlodráha (viz ten tunel v pravé části), která tam má čtyři nástupiště. Nad tím jsou ještě asi čtyři patra snad provozních místností. Je tam čilý provoz a velké hemžení lidí, takže je sotva slyšet vlastního slova. Když tam člověk přijede poprvé, nějaký čas mu trvá, než se tam zorientuje. Z jedné strany se vychází na Washingtonovo náměstí, před nímž je volný prostor a jezdí tam taxiky, protější stranou se vychází na Evropské náměstí. To kypí životem, jezdí tam městská hromadná doprava i silniční. Ta je tam opravdu hustá.

Berlín byl silně poničený za války, ale hotel v němž jsem měl zajištěné ubytování, vzdálený asi deset minut chůze od nádraží, přežil. Byl to velký dům, odhaduji z 19. století, který měl ještě dřevěné schody, ale pokryté červeným kobercem, takže jsem chodil po červeném koberci, heč! Ve dveřích pokoje nebyl cylindrický zámek ani dozický, ale obyčejný starý s jednoduchým klíčem.

Když jsem se odpoledne ubytoval, vyrazil jsem do centra za prvním cílem – návštěvou západní strany Brandeburské brány. Netušil jsem ale, že v Berlíně je v těch dnech živo. Probíhaly přípravy na oslavu sjednocení Německa, byl tam na návštěvě turecký prezident Erdogan a probíhaly protiturecké demonstrace. Policie tedy měla manévry. Velké manévry. Kdejaká ulice nebo oblast byla uzavřená, raději ve větším rozsahu a při obcházení těch uzávěr jsem se našlapal. K té bráně jsem došel, ale dostal jsem se tam do opačné situace, než před revolucí. Tenkrát jsem stál ve východním Berlíně u brány, byla tam zeď, ostnaté dráty a vojáci se samopaly. Průchod na Západ nemožný. Teď jsem byl na západní straně a nemohl jsem se dostat na bývalou východní. Chystala se tam akce k oslavě sjednocení a na druhé straně brány v blízkém hotelu Adlon byl ubytován turecký prezident. Průchod na bývalý Východ nemožný.

Vrabci

Ve stánku jsem si koupil párek v housce a sedl jsem si na lavičku v klidném místě opodál. Přede mnou poskakoval pár vrabců a loudil. Hodil jsem jim kousek housky – a v tom okamžiku jich tam jako mávnutím kouzelným proutkem bylo celé hejnko, asi patnáct. Házel jsem tedy další kousky. Pokaždé některý vrabec vykřikl jakoby křičel „moje“, ale těsně před zobáčkem mu kousek vzal jiný a uletěl. Někteří mi zobali z ruky a jeden kousky housky chytal ještě za letu, takže ani nedopadly na zem. Potěšili mně.

Po občerstvení jsem zkusil obejít uzávěru. Byla to vydatná procházka, ale uzávěra byla promyšlená důkladně, takže jsem na bývalou východní stranu brány koukal z dálky přes hlavy jiných.

Vrátil jsem se tedy zpátky za bránu a pokračoval k velvyslanectví USA, které je v sousedství brány a hotelu Adlon. Z iniciativy Židovského muzea je tam pomník židovských obětí – množství bezejmenných betonových kvádrů, zabírající plochu náměstí. I tenhle prostor byl uzavřený – ale viselo tam policejní oznámení, že omezení potrvají do 29. září.

Pak jsem se ubíral k hotelu, kde jsem si v restauraci dal večeři. Z jídelníčku jsem si vybral jakési jídlo. Za chvíli mi ho přinesli na talíři takovou fůru, že jsem to ani nesnědl. V nápojovém lístku bylo i Berlínské Plzeňské. Neodolal jsem. Dalo se pít, ale nemělo takový říz jako naše piva.

Po večeři jsem vyšel před hotel k nejbližší křižovatce. Když jsem viděl to množství blikajících majáků, připadalo mi to jako festival modrých světel.

(Pokračování)