Druhý den.
Ráno bylo sice krásné, ale studené. Z hotelu jsem tedy nespěchal. Po vydatné snídani jsem podle mapy vyrazil do berlínských ulic. Chtěl jsem navštívit Reichstag a vidět známou obchodní třídu Kurfűrtendamm, obdobu pařížské Champs Elysee. Bylo mi jasné, že se pořádně projdu, nebyla zrovna blízko.
Policejní uzávěry byly rozsáhlé. Jeden z policistů mi poradil jak je obejít abych se k Reichstagu dostal. I tak jsem se našlapal. Reichstag 27. února 1933 vyhořel a jeho kopule vzala za své. Nacistům to posloužilo jako záminka k tažení proti komunistům. V nové době byla kopule nahrazena novou, prosklenou s ochozem, z něhož je vidět nejen na město, ale i na zasedání německého parlamentu. A v jednom rohu je na střeše restaurace. Na tahle místa jsem se těšil – ale nenavštívil jsem je. O kopuli je takový zájem, že je potřeba předchozí objednání. Do budovy a restaurace je přístup po bezpečnostní kontrole. Ta probíhá ve stavební buňce před vchodem – a u ní byla téměř neubývající fronta. Pořídil jsem tedy snímek a šel dál světem.
Cesta mě vedla rozlehlým parkem za nedalekou Brandeburskou bránou. V zámku Bellevue je tam prezidentské sídlo.
Na kulatém náměstí v blízkosti je uprostřed Vítězný sloup vysoký 69 metrů. Na jeho vrcholu je pozlacená socha anděla a pod ní vyhlídkový ochoz. V průvodci je uvedeno, že byl dokončen roku 1873, nepokrytě oslavuje pruský militarismus a připomíná vítězství nad Francií, Dánskem a Rakouskem. Věřím tomu, že je z něj výhled široko daleko, ale 280 schodů jsem nešlapal.
Měl jsem jiný cíl. Našel jsem Budapešťskou ulici, která mě měla dovést k začátku Kurfűrstendamm. Poblíž vchodu do zoo
jsem si v kavárně dopřál šálek kávy. Při velké návštěvnosti to tam bylo jako na běžícím pásu a obsluha měla co dělat aby stíhala. Pak jsem si trochu zabloudil, protože Budapešťská ulice zatáčí v úhlu 45 stupňů a pokračování má v mapě jiný název. Přece jsem ale našel náměstí s poškozenou zvonicí vybombardovaného kostela císaře Viléma.
Proti němu byla tahle vysoká budova,
a to byl začátek Kurfűrstendamm. Prošel jsem se po ní pěkně daleko. Je plná výstavných budov a obchodů, i luxusních a také vzrostlých stromů, pro něž jsou méně vidět budovy. Nefotil jsem tam tedy. Marně jsem hledal obchodní dům KaDeWe (Kaufhaus des Westens). Zapomněl jsem totiž, že je v boční ulici. Únava už byla neodbytná a tak jsem si řekl, že k návratu použiju městskou hromadnou dopravu.
Zpáteční trampoty
Ve vestibulu podzemky (rychlodráha tam zajíždí pod zem) jsem si v automatu koupil jízdenku. Jsem šetrný český důchodce, tak samozřejmě tu nejlevnější – za 2,80 €. Přijela souprava se zastaralými vagony, které už asi brzy budou přímo muzeální. Nevezla mě daleko, na jedné stanici označené jako poslední všichni vystoupili. Byly tam informace, kterým jsem nerozuměl a tak jsem chvíli čekal na další soupravu, která mě doveze k cíli. Ale ta nejela. Šel jsem tedy stejným směrem jako ostatní – a ejhle, ona to byla výluka! Dál pokračoval autobus kopírující trať rychlodráhy. Pak zase informace – odkazující na Varšavské nádraží za řekou. Tam jsem do automatu vhodil peníze – a nedostal jízdenku. Jel jsem tedy bez ní. Měl jsem utkvělou představu, že jsem v minulosti vystupoval na Východním nádraží. Vystoupil jsem tam tedy – a zjistil, že jsem někde jinde, kde to neznám a pořád daleko od hotelu! Mimo řady obchodů tam naštěstí byla i pokladna s obsluhou. Paní pokladní jsem vyjevil přání jet na hlavní nádraží a dostal jsem jízdenku s informací, že tam jedou všechny linky. Měl jsem tedy vyhráno.
Nechtěl jsem utrácet za drahou večeři v hotelové restauraci, tak jsem si na nádraží koupil plněnou bagetu a colu, hověl jsem si na lavičce a „futroval se“.
V hotelu jsem pak usnul během chvilky.
(Pokračování)
