Třetí den a perlička na závěr.
V neděli 30. září bylo opět krásné a chladné ráno. Dopoledne jsem chtěl vidět Postupimské náměstí a z mapy jsem měl nastudovanou cestu k němu. Ta už nebyla komplikovaná, protože zmizely policejní zábrany.
U Braniborské brány jsem si bez potíží vyfotil kvadrigu na ní
a šel nastudovaným směrem. Netrvalo dlouho a byl jsem tam. Podívejte se na tyhle snímky:
To není New York, ale Postupimské náměstí v Berlíně. Za války bylo silně vybombardováno a po rozdělení Německa leželo v „území nikoho“. Po sjednocení vstalo z mrtvých v téhle podobě.
Ve špičaté hnědé budově vlevo je obchodní dům a výtahem je možno vyjet nahoru, odkud je výhled široko daleko.
Když jsem se nabažil, šel jsem tam, kam mě táhl sentiment – na třídu Unter den Linden (Pod lipami) známou z minulosti, kdy patřila k nejkrásnějším ulicím východního Berlína.
Ze zvědavosti jsem tam aspoň nakoukl do vstupní haly hotelu Adlon. Ten patří k nejluxusnějším v Německu a bývají v něm ubytovány státní návštěvy. Pokračoval jsem dál ulicí a za nejhonosnější jsem vyhodnotil budovu Ruského velvyslanectví postavenou v 50. letech. Vyfotil jsem si aspoň její vchod:
Snad v celé té ulici probíhají stavební práce.
Na Radničním náměstí bylo všechno jak jsem pamatoval: gotický kostelík, Neptunova kašna, vodní hrátky a historická červená radnice. Tu jsem ale fotil zezadu, protože byla v protisvětle. Na to všechno shlížela televizní věž na Alexandrově náměstí, v jejíž kouli je ve výšce 203 metrů restaurace, která se za půl hodiny otočí kolem dokola. Rychlovýtah k ní jede 41 vteřin. Okolí věže bylo hojně zaplněno různými prodejními stánky.
Tenhle mrakodrap také pamatuji. Kdysi, když se ještě jmenoval Hotel Stadt Berlin, jsem v jeho tuším dvacátém patře nocoval. Dnes je to Hotel Park Inn:
Poseděl jsem, pokochal jsem se, vypil kafíčko a dal se na ústup. Program mé cesty byl splněný.
Ještě podotknu, že jsem v Berlíně vídal mrkvově červené skutříky. Tipoval jsem, že jsou to padesátikubíkovky, ale na internetu jsem zjistil, že jsou to elektroskutry jménem Emmy pronajímané za 24 € za den. Naopak nevídal jsem tam automaty na kalíškovou kávu.
Do Prahy přes Hamburg
Uvolnil jsem hotelový pokoj a netuše co mě čeká jsem šel na nádraží. „Přijel jsem na osmou kolej, tam jezdí vlaky ČD, budu z ní tedy i odjíždět“ říkal jsem si. Skutečně na ní už stál připravený rychlík Českých drah. Našel jsem číslo vagonu, v něm rezervované místo a spokojeně jsem se usadil.
Po chvíli se vlak rozjel – o deset minut dřív. „Co to? Že bych se upsal, když jsem si psal spojení?“ ptal jsem se v duchu sám sebe. Německému průvodčímu jsem podal jízdenku s místenkou, on ji orazítkoval a vrátil mi ji: „Danke. Glückliche Reise!“. Chvilku po něm přišla mladá Němka s tím, že má místenku na mé místo. Chtěla vidět moji místenku. Když viděla číslo vozu i místa odešla a už se nevrátila. Díval jsem se z okna a červíček nejistoty začal hlodat: „Přijížděl jsem přes tohle místo? Nepamatuji si ho“ a tak i v dalších místech. Při jedné zastávce jsem na směrovkách na nástupištích viděl nápis: „Richtung Hamburg“. „No nazdar! Jedu jiným vlakem!“ rozsvítilo se mi. Nedal jsem na sobě ale nic znát. Jen mi nešlo do hlavy, že si průvodčí ani ta Němka nevšimli, že mám jízdenku na jiný vlak. V chodbičce byl poblíž kupé světelný informační panel, na němž se po chvíli vysvítilo: „Next stop: Hamburg Hbf“.
V Hamburku jsem hned hledal pokladny. Paní pokladní mi na dotaz, jestli jede nějaký přímý spoj do Prahy odpověděla, že až ráno. Rychlík do Berlína ale měl jet. Koupil jsem si jízdenku s místenkou a zjistil, že pojedu rychlovlakem ICE. To je německá obdoba Pendolina. Vlak přijel s 25minutovým zpožděním. Svezení v něm bylo příjemné, ale přesto jsem byl rád, když jsem v jedenáct v noci vystoupil zase v Berlíně.
V první řadě jsem šel k informacím opět s dotazem jede-li nějaký přímý spoj do Prahy. „Až ráno“ dostal jsem odpověď. „Teď v noci jede jeden spoj se dvěma přestupy a jeden se čtyřmi přestupy.“ Odmítám v noci v cizině přestupovat na neznámém místě a tak jsem se rozhodl počkat na nádraží na ranní spoj.
Z Berlína jsem odjížděl ve čtvrt na osm. Tenhle výlet se mi tak neplánovaně prodražil o 160 €. Domů jsem dorazil po poledni. Mou první starostí bylo zaopatřit andulku Anču. Vyzobáno ještě neměla, otevřel jsem jí tedy klec a šel jsem se najíst. Po té třiapůldenní samotě mi přiletěla na rameno a po celou dobu jídla byla přitulená k mému krku.
Mám tedy za sebou další cestu a víc zážitků než jsem čekal.
P.S.: Pusťte mě do světa a budou se dít věci! 
