První den.
Ve Vídni jsem sice už byl před léty se zájezdem, ale skoro nic si z ní už nepamatuji a tak jsem se tam vypravil znovu. Individuálně, abych si program dělal sám a měl víc času. Byl jsem tam ve dnech 4. – 7. června, tedy minulý týden od úterý do pátku.
Z pražského hlavního nádraží jsem odjížděl v 6:50 expresem Vindobona. Ten už se vůbec nepodobá té původní Vindoboně, kterou mám v paměti. Současná je moderní, klimatizovaná a s informačním systémem. Díky němu jsem viděl, že při výjezdu z Prahy vlak uháněl stovkou a v průběhu cesty co chvíli byla rychlost 150 – 155 km. Vysvítila se i rychlost 160 km – a to už je pěkný fofr a současně nejvyšší rychlost, jakou smí v tuzemsku vlaky jezdit. Na rakouském území už vlak nespěchal. Po 4 hodinách jízdy jsem byl na vídeňském hlavním nádraží.
V první řadě jsem potřeboval najít záchod, úschovnu zavazadel a trafiku, abych si koupil tramvajenku. Brzké vstávání se projevilo na mé náladě. „Teď tady zase budu bloudit jako na nádraží v Berlíně – mám to zapotřebí?“ bručel jsem. V první chvíli se mi to nádraží nezdálo tak velké jako v Berlíně. Při jeho procházení jsem ale zjistil, že se všemi podchody, průchody a sousední budovou je to pořádný kolos. Potřebná místa jsem našel pěkně vedle sebe v 1. podzemním podlaží.
Tahle kartička mi umožňovala bezstarostné cestování po Vídni:
Pak jsem začal dělat čmeláka – ten po nalezení místa k hnízdění krouží kolem aby si zmapoval okolí a trefil tam. Ne nadarmo se v minulosti říkalo, že Vídeň je největším českým městem. Ještě dnes má prý každý čtvrtý Vídeňák české příjmení. Mezi tipy na návštěvu podniků jsem měl i Café Hawelka. Českou stopu jsem našel i na nádraží:
Když jsem dočmelákoval, mrzutost se změnila v radost: „Jsem ve Vídni! Heč!“.
Podle mapy to nemělo být daleko k Belvederu. Vyšel jsem na Jihotyrolské náměstí a hned jsem viděl směrovku k němu. A také to, že u nádraží vyrostla moderní výšková zástavba – ale kroutil jsem hlavou nad tím, že má černou barvu.
Zanedlouho jsem byl v zámeckých zahradách. Jsou krásné a pečlivě udržované. Sluníčko svítilo jakoby chtělo vytvořit rekord a vlivem toho jsem na displeji foťáku skoro nic neviděl. Horní zámek Belvederu je nádherný. Udělat tam snímek na památku může být náročné na čas a nervy – má-li člověk před sebou skupinu Japonců. Každý z nich se totiž chce před zámkem vyfotit čelně, zprava, zleva. s rozpaženýma rukama, pak ještě s tímhle a s tímhle a všichni dohromady… Přecejen jsem pár snímků ulovil. Mrkněte se jakou parádu si princ Evžen Savojský, vítěz nad Turky přezdívaný „šlechetný rytíř“ nechal postavit:
Zahrada dlouhá půl kilometru se svažuje k dolnímu Belvederu, v němž je dnes muzeum baroka.
Od něj bych vlevo měl dojít na nedaleké Schwarzenbergovo náměstí a navazující Karlovo náměstí. Povedlo se a byl jsem u pomníku padlých rudoarmějců. Vyfotil jsem ho i s vodotryskem.
Monumentální kostel Karla Boromejského postavený z popudu císaře Karla VI roku 1737 jako dík za odeznění mohutné morové epidemie nemá před sebou minarety, ale vítězné sloupy.
Dovnitř jsem se nedostal.
Ještě by tu někde měla být budova secese. Hledal jsem, hledal a najít nemohl. Když už jsem to chtěl vzdát, zahlédl jsem lesk její pozlacené kopule. Ta netradiční budova z konce 19. století je dodnes používaná pro výstavní účely.
Z programu prvního dne zbývalo už jen ubytování. Vrátil jsem se tedy na nádraží, vyzvedl zavazadla a nejstarší linkou metra – U1 jel na Švédské náměstí. Za kanálem Dunaje začínala Táborská ulice, v níž jsem asi po čtvrthodině chůze našel hotel Tábor. To je on:
Tříhvězdičkový hotel ve zmodernizované staré budově. V recepci jsou 2 nápojové automaty. Po vyplnění přihlášky a zaplacení jsem dostal klíč od pokoje ve 3. patře. Místo rezervovaného jednolůžáku to byl dvoulůžák s přistýlkou. Koupelna sice parádní, ale pokoj byl bez vybavení, jež v tříhvězdičkovém hotelu obvykle bývá: bez rádia, televize, telefonu, ledničky, nebyly ani záclony v okně a obraz na stěně. V rozporu s propagací snídaně nebyly v ceně.
Po ubytování jsem vyšel do ulic abych povečeřel. Zastavil jsem se v malém podniku Figar Bao Bun. Jeho sortiment mi ale nic neříkal. Nevietnamský mladík za pultem byl velmi ochotný a vlídný. Dal jsem na jeho radu a dobře jsem se najedl za 10 €. Odcházel jsem spokojený s jídlem a překvapený jednáním: takovou ochotu a vlídnost jsem nečekal.
Tak skončil můj první den v tropické Vídni.
