Druhý den.
Když jsem ráno přišel do snídaňové místnosti hotelu a pozdravil: „Guten Morgen“, dostal jsem od tří snídajících chlapů nesmělou a nesrozumitelnou odpověď. Během snídaně jsem zjistil, že jsou to Češi. 🙂
Denní program jsem chtěl zahájit návštěvou Uměleckohistorického muzea. To otvírá v 10 hodin. Metrem U1 jsem tedy jel na Karlovo náměstí, kde začíná linka U2. Tou jsem popojel o jednu stanici, do stanice Museumquartier, a byl jsem u muzejních paláců na Theresienplatz. Sluníčko opět svítilo a hřálo jako o závod. Bylo tam už množství turistů chtivých shlédnutí muzejních pokladů. Stejně jako oni jsem okukoval honosné paláce a velkolepý pomník císařovny Marie Terezie a fotil.
Po zaplacení sníženého důchodcovského vstupného jsem vešel do vestibulu, zastavil se a prohlížel si nádherné palácové schodiště. V prvním patře mu vévodilo parádní sousoší Theseus vítězí nad kentaurem, které z bílého mramoru stvořil roku 1819 Antonio Canova. Vyfotit ho bylo záležitostí trpělivosti, protože se u něj nepřetržitě shlukovali návštěvníci – ale povedlo se.
V prvním patře je obrazová galerie. Jsou tam k vidění obrazy od Cranacha a dalších světových špiček. Osvětlení je sice snížené, ale místy se dá ulovit snímek.
Milovníci umění tam mohou strávit hodně času a odcházet nabiti nádhernými zážitky.
V mezipatře je expozice antiky a starověkého Egypta. Velmi zajímavé exponáty – ale množství z nich tone v přítmí. Kamenným a kovovým věcem by světlo neuškodilo, tak nechápavě kroutím hlavou. I tam jsem ale ulovil pár snímků.
Zabral jsem se do prohlížební těch unikátů a najednou jsem zjistil, že čas pokročil. Dost pokročil. Zavelel jsem si tedy k odchodu.
Byl opět tropický den. Nejlepším řešením bylo usadit se ve stínu slunečníku na nádvoří Hofburgu a dát si pivo. To jsem udělal a v pohodě jsem sledoval tamní hemžení turistů. Ani se mi nechtělo zvednout se a jít do té výhně, ale chtěl jsem toho dne vidět ještě klenotnici.
Měl jsem sice informaci kde klenotnice je, ale nemohl jsem ji najít a ani na dotaz jsem nedostal jednoznačnou odpověď. Tak jsem si zase zabloudil – ale našel jsem. Vchod do ní je za tímhle průjezdem na dalším nádvoří:
Abych se vyhnul frontě u pokladny, rozhodl jsem se koupit si vstupenku u automatu s využitím kreditní karty. Vsunul jsem kartu, naťukal potřebné, automat mi odpověděl: „Vaše vstupenka je vytištěna“ – ale vstupenku jsem nedostal. Přečetl jsem si znovu návod a zkusil to znovu. Opět jsem se dověděl, že vstupenka je vytištěna – ale neměl jsem ji. Teprve pak jsem zpozoroval, že až dole je v automatu nenápadné prosklené okénko a v něm nějaké papíry. Dvě vstupenky a dvě účtenky…
Vstoupil jsem dovnitř a zjistil, že ve vstupní hale je i šatna. Očekával jsem, že tam budou nejpřísnější bezpečnostní opatření, ale mohl jsem do expozice vejít v bundě a s mojí malou příruční taštičkou. Focení možno bez blesku.
Je tam sice k vidění hodně zajímavostí, třeba hermelínové pláště císařů a císařská koruna Rudolfa II., ale kde co tone v přítmí. Při slaboučkém osvětlení se i trochu lépe osvětlené exponáty dají vyfotit jen s použitím dlouhé expoziční doby a tedy s velkým rizikem roztřesení. „Ulovil“ jsem třeba tuhle zlatou křtitelnici:
Velkým lákadlem pro mně bylo nejvyšší Habsburské vyznamenání – řád Zlatého rouna. Ten je k vidění jen tam, pak na Metternichově sídle – zámku v Kynžvartu a v pevnosti v Salzburgu. Snažil jsem se, vyfotil jsem ho pětkrát, ale lepší snímek než tenhle se mi nepovedl:
(Malý dodatek: tenhle řád se uděluje i v současnosti. Od roku 1991 ho má i Karel Schwarzenberg.)
Nic netrvá věčně, ani prohlížení císařské klenotnice a tak jsem šel na světlo světa. Měl jsem totiž v programu ještě jeden bod – Cafe Sacher, kde jsem chtěl ochutnat pravý vídeňský Sachr.
Umístění kavárny jsem zhruba znal podle mapy. Šel jsem k ní přes zahrady Hofburgu, tedy i kolem motýlího domu. Ten jsem v minulosti navštívil a byl jsem zklamán velmi malým množstvím motýlů. Tentokrát jsem se nedostal dovnitř – motýli měli padla. Otevřeno do 16:45 a já jsem tam byl v 18:00. Snažil jsem se nahlédnout přes sklo, ale neviděl jsem nic poletovat. Nebyl bych to já, kdybych si nezabloudil. Přecejen jsem ale dobloudil k hotelu Sacher.
V tamní kavárně, která podle účtenky má název Mozart, je prý zámecké prostředí. Nevím, možná. V tropickém vedru jsem zůstal sedět venku pod velkým slunečníkem a zvědavě jsem si objednal malou kávu a Sacher Torte. Káva byla opravdu malá, řekl bych mrňousek a dortík jsem náležitě vychutnával. Vypadal takhle:
Takhle vypadá hotel Sacher patřící k nejdražším ve Vídni (472 € za noc, tedy 12 272,- Kč):
Tím byl naplněn program mého dalšího tropického dne ve Vídni.
