Čtvrtý den.
Všechno jednou končí, i můj výlet do Vídně. V 9 hodin jsem opustil hotel a odjel na bývalé Jižní nádraží před léty přebudované na Hlavní. Tam bylo opět lidské mraveniště, o to větší, že byl pátek. Dal jsem si věci do úschovní skříňky a vyrazil do ulic abych ještě užil zbytek času.
Mířil jsem k vídeňské opeře. Před pomníkem Marie Terezie jsem odbočil doprava a šel po Ringu dál a dál. Provoz tam byl opravdu hustý a tak jsem musel hlavně při přecházení na místě bez semaforu dávat pozor. Za chvíli jsem stál před operou.
„Císařská a královská dvorní opera“ je stavba na dobu svého vzniku (polovina 19. století) tak nezvyklá, že vyvolala vlnu nesouhlasných reakcí.
Je to ale současně stavba, která ovlivnila život císaře Františka Josefa 1. Jak dokládá zlacený nápis v průčelí, v roce 1869 se zúčastnil slavnostního otevření. Při něm se kriticky vyjádřil k jakési nepodstatné věci. Po vlně kritiky z veřejnosti to byla poslední kapka. Architekt situaci neunesl a spáchal sebevraždu. Od té doby Frantšek Josef 1. nekritizoval, ale používal výrok, který se pro něj stal typický:
„Velmi mě to potěšilo. Bylo to velmi hezké.“
Dovnitř jsem se nedostal, ale stačilo nahlédnout zavřenými dveřmi a viděl jsem krásnou výzdobu. Hlediště pro 2200 návštěvníků jsem tedy neviděl. Před budovou chodili barokně oblečení kameloti. Ceny vstupenek na premieru vyjdou až na 220 € (=5720 Kč), ale jsou k mání i levnější a dokonce i vstupenky k stání. Architekt by se asi divil, kdyby viděl jak hustý provoz je v těsném sousedství opery.
Pak jsem si to namířil znovu do Hofburgu. Chtěl jsem ještě koupit nějaké suvenýry. Přímo z Hofburgu… O jejich prodejny nebyla nouze a bylo vidět, že K.u.K. čili císařsko královský je stále populární, viz třeba tenhle vývěsní štít:
Po nákupu jsem se před Hofburgem, na Náměstí hrdinů rozhlédl kolem sebe a odmítavě kroutil hlavou. Neměl jsem z pálícího slunce úpal, to co jsem viděl bylo opravdu nepěkné. Aby měl parlament kde zasedat, když je jeho budova v rekonstrukci, postavili tam 2 moderní černé skorokrychle.
V sousedství historické architektury jsou jako pěst na oko. Doufám, že tu hrůzu po skončení rekonstrukce zbourají.
Čas už dost pokročil, jel jsem tedy na nádraží. Poobědval jsem, vyzvedl zavazadla a pak už jsem v pohotovosti čekal před odjezdovou tabulí na které nástupiště přijede žlutý vlak Regiojetu. Údaj se vysvítil, na nic jsem nečekal a šel jsem na nástupiště. To bylo vzápětí plné lidí. Inu – byl pátek odpoledne… Když vlak přijel, dav se do něj nahrnul. Usadil jsem se na svém místě a pak už jsem měl před sebou čtyřhodinovou cestu domů, do stověžaté matičky Prahy. A za sebou další zajímavou cestu, na kterou budu rád vzpomínat.
