Nejen do Zoo.
Po jedenácti letech jsem znovu navštívil brněnskou Zoo. Hlavní nádraží v Brně je v rekonstrukci, jel jsem tedy autobusem – žluťáskem od Student agency. Jízda to byla pohodlná až na to, že je z něj málo vidět ven a že student-stevard brebentil až nepříjemně rychle.
V Brně jsem si bez potíží koupil „šalinkartu“ a po chvíli nasedl do tramvaje linky jedna. Po půlhodině jsem z ní vystoupil ve stanici „U Zoologické zahrady“, přešel řeku a šel tam, kam ostatní. U pokladny jsem zvolil důchodcovské vstupné (za 90 Kč) a vstoupil.
Těšil jsem se, že zase uvidím mandrila (opice s barevným obličejem) a najím se v restauraci U Tygra, kde statný tygr oddělený od hostů skleněnou stěnou kouká lidem skoro do talířů. Zoo je na svahu Mniší hory a cesta je pěkně klikatá, tak jsem šlapal a šlapal.
Ke vstupence jsem sice dostal plánek zahrady, ale nechal jsem ho v kapse a orientoval jsem se podle směrovek. Prošel jsem zahradu až nahoru a viděl její stav, který ve mně nevzbudil dobrý dojem. Zahrada je v důchodovém věku a je to na ní znát. Dost znát. Staré výběhy jsou zarostlé tak, že jsou špatně vidět zvířata, snad nejhorší dojem dělá výběh ledního medvěda. Terén mimo výběhy místy připomíná džungli. Na vrcholu hory je vybudována africká vesnice a indiánská vesnice, zahradou jezdí vláček a staví se nový pavilon opic. To všechno je zjevná snaha o zlepšení, která ale nezažene nepříznivý dojem.
Mandrila jsem tentokrát neviděl pro přestavbu pavilonu.
Po menším bloudění jsem, nasměrován zaměstnankyní, trefil k restauraci U Tygra. Ta byla pořád stejná jak ji pamatuji, ale něco mi tam chybělo. Tygr! Ten statný 180kilový macek, který, oddělený od hostů skleněnou stěnou, jim chodil za zády a skoro jim koukal do talířů. Obešel jsem jeho výběh a viděl, že jsou v něm pěšinky svědčící o jeho používání. Pak jsem ho načapal. Neděle neneděle, kašlal na všechno a zalezlý ve svém příbytku spal!
Restaurace byla skoro plná, ceny jídel mně nelákaly a tak jsem se dál toulal zahradou.
Došel jsem i k tamním nováčkům – statným bílým psům. Nebyli to ale psi, jak jsem jako laik na první pohled hádal, ale vzácní arktičtí vlci. Byli tam čtyři, vyhřívali se na sluníčku a návštěvníci je nezajímali. A focení už vůbec ne, takže se mi podařilo vyfotit jen dva.
Každý z nich, na rozdíl ode mně, sežere za den až 6 kilo masa! Jsou to šelmy.
To byl nejlepší tamní zážitek.
Tramvají, pardon – šalinou, jsem se vrátil do centra. Tam jsem se snažil odeslat z mobilu pohlednice, ale technika trucovala. Veškerá snaha byla marná a tak jsem čas zbývající do odjezdu autobusu věnoval toulkám po Brnu. Samozřejmě jsem nezapomněl navštívit ještě jedno zvíře – brněnského draka. Je pořád v průjezdu staré radnice.
Pak už jsem čekal na zpáteční autobus, který mě s půlhodinovým zpožděním dovezl do Prahy po opravované dálnici zatížené navíc i diváky vracejícími se z Velké ceny Brna.
