Až do rána.
Už jsem dlouho nepsal o mé opeřené spolubydlící – andulce Anče. Naše soužití je totiž v ustálených kolejích. Známe se, rozumíme si a jsme kamarádi. Oba jsme rozumní – ale každý po svém. Já podle mého lidského rozumu a Anča podle jejího andulčího. Ten někdy funguje jinak než můj a když třeba řekne NE tak se snažím to respektovat. Např. přes pud sebezáchovy, tedy strach, většinou vlak nejede – ale někdy se mi podaří to „ukecat“.
Poslední dobou Anča zavedla novinku: ponocuje. Když večer v pokoji postupně zhasínám světla a ona je unavená, je jí jasné, že půjdeme spát a usadí se na spacím bidélku. Pak ale přijde změna. Po zhasnutí se věnuji v koupelně hygieně a když se vrátím zpátky, Anča je na drátech stěny klece a nervozně reaguje na dotek prsty. Nechávám ji tedy v klidu, jen konstatuji, že má noční hlídku. Je vytrvalá, vydrží tak celou noc. Někdy se jednou nožičkou drží drátů stěny klece a druhou houpačky, je tam tedy rozkročmo a asi jí to vyhovuje.
Uvidím co bude dál. Anča mi to neřekne, tak se budu muset nechat překvapit. 
