Za předky i poznáváním města.
Zjistil jsem, že jsou ve Vídni na Centrálním hrbitově pohřbeni tři členové našeho rodu, o nichž jsem neměl ani ponětí. Chtěl jsem tedy navštívit jejich hrob pokusit se něco o nich zjistit a ve zbytku času dál poznávat Vídeň.
Rozhodl jsem se pro čtyřdenní návštěvu s následujícím rozvrhem:
– 1. den: ubytovat se, projet cestu ke hřbitovu, návštěva cukrárny Demel
– 2. den: návštěva hrobu a jednání se správou hřbitova. Nevěděl jsem jak bude jednání časově náročné, proto jsem si jako rezervu nechal 3. den.
– 3. den: změna hotelu, jednání se správou hřbitova, popřípadě návštěva zámku Schönbrunn
– 4. den: návštěva Café Hawelka a Café Central a odpoledne odjezd.
V den odjezdu jsem nemohl dospat a tak jsem vstával už v půl čtvrté.Cesta tam probíhala jako minule jen s tím rozdílem, že v Břeclavi, kde vlak obvykle zastavuje jen na změnu českého personálu za rakouský, bylo zdržení. Do Vídně jsem tedy přijel s půlhodinovým zpožděním.
Dal jsem si zavazadla do úschovní skříňky a koupil tramvajenku. Bylo pošmourno a poprchávalo. Můj už nežijící táta by řekl: „To není žádný déšť“ a tak jsem vyrazil. Věděl jsem, že ke hřbitovu jede tramvaj 71 z Karlova náměstí. Tam jsem ale její stanici nemohl najít. Dostal jsem se až k budově Opery – a když jede kolem Opery, tedy po Ringu, musí jet i přes muzejní náměstí. Byla to pěkná projížďka historickou i všední Vídní. Cesta trvala půl hodiny, asi 20 stanic. Přejet nebylo možné, protože za vysokou cihlovou zdí hřbitova vykukovaly vršky náhrobků, informační systém ohlašoval stanice ty byly u hřbitova tři. Cestu jsem tedy znal.
Vrátil jsem se zpátky do centra a šel mlsat do cukrárny Demel. Tam bylo jako vždy spousta zákazníků a tak jsem musel čekat, než se uvolnilo místo u pultu. Obsluhovala mě mladičká servírka. Když jsem se s ní nemohl domluvit, zeptala se mě: „Welche Sprache sprechen Sie?“. Když slyšela že česky, pokračovala češtinou. Byla sice bez „hacku a carek“, ale domluvili jsme se a bylo to milé. Až jsem se divil, že se při tom fofru co měla stále usmívala. Ve výzdobě cukrárny byla novinka: obří kornouty cukroví. Neodolal jsem a vyfotil je. Cena byla 45 € (tedy 1170 korun), obsah jsem nezkoumal.
Pak jsem se jel ubytovat do hotelu Terminus. Cestu jsem měl nastudovanou podle mapy, byla tedy bez problému. Hotel byl v jedné z uliček poblíž nákupní třídy Mariahilfer Straße. Inzerován byl jednolůžák se společnou koupelnou, ve skutečnosti to byl pokoj bez příslušenství. Neuklízený záchod na patře, koupelna o patro výš. Snad pro ochranu soukromí v té úzké ulici byla ve všech oknech roleta spuštěná do 2/3, nešlo s ní hnout a tamní horko nešlo vyvětrat. Takže tropy.
Dojel jsem se navečeřet na nádraží a pak jsem se v klidu procházel po Mariahilfer Straße a kolem muzejí. Byla to příjemná procházka zklidněnými místy, jež přes den kypí životem.
