Jak jsem se stal bohatým Francouzem.
Druhý den – v úterý, jsem u muzejí nastoupil do tramvaje linky 71. Ta jede kolem turisticky zajímavých míst (jako v podzemí metro linky U2) a pokračuje všední Vídní. Po půlhodině jsem vystoupil u hlavního vchodu na Centrální hřbitov.
Počasí se zlepšilo a tak jsem v pohodě pořídil snímek vchodu a vstoupil dovnitř.
Je to největší evropský hřbitov. Byl založen roku 1870 a jsou na něm pohřbeny 3 000 000 lidí. Ano, tři miliony lidí. Je tak rozlehlý, že po něm jezdí hromadná autobusová doprava, která tam má 21 stanic. Proti vchodu jsou arkády s honosnými hroby. Tady je snímek jejich části i s autobusem čekajícím na cestující.
Z internetu jsem měl zjištěnou cestu od vchodu ke hrobu, který mě zajímal. Byl asi ve dvou třetinách délky hřbitova, tak jsem šel a šel a šel… Pořádně jsem se prošel a na náhrobcích jsem přitom viděl i řadu českých jmen. Došel jsem až na konec oddělení, v němž měl hrob být, ale nenašel jsem ho. Červíček pochybností začal hlodat. Vracel jsem se tedy oddělením zpátky – a pak jsem ho našel! Byl upravený a s květinovou mísou. Pořídil jsem jeho snímek (ten ale nezveřejním), rozsvítil na hrobu svíčku a vracel jsem se ke vchodu s tím, že navštívím správní kancelář abych zjistil něco bližšího.
Vrátná mě nasměrovala do ředitelství. Bylo poledne a přišel jsem tam v době, kdy pracovnice evidence obědvala. Byla vlídná, ale sdělila mi, že v matrice nemají víc údajů, než je na internetu a nedověděl jsem se ani kdo hrob platí – to by mohl být vzdálený příbuzný. Jednání tedy bylo krátké a neplatil jsem ani cent.
V tamní kavárně jsem si dal kolu a odcházel jsem. Na tamní čestný hřbitov s hroby význačných osob jsem nešel a nešel jsem ani na nedaleký hřbitov Sankt Marx (čili Svatý Marx), kde jsou další hroby význačných osob. Ze hřbitovní tematiky mi to stačilo.
Rozhodl jsem se, že navštívím dva pomníky: pomník krále valčíků Johanna Strausse v Městském parku a pomník Sisi, čili Alžběty Bavorské (manželky Franze Josefa) v Lidové zahradě (park Volksgarten).
Straussův pomník jsem našel bez potíží – ale u něj přišlo nadělení: Japonci. Jak jsem psal už v červnu u Belvederu, každý z nich se chtěl u pomníku vyfotit čelně, zprava, zleva, s tímhle a s tímhle… V jejich skupině byla i žena s větším foťákem, která čile štěbetala aby zastavila jejcih střídání a mohla pomník vyfotit bez nich, ale nikdo ji nebral v potaz. Já jsem stál s prstem na spoušti foťáku a podařilo se mi cvaknout snímek v okamžiku kdy u pomníku nikdo nebyl. Není to nic vynikajícího, ale aspoň to.
Tady malá vsuvka: Když se před léty objevil návrh na pozlacení Straussovy sochy na pomníku, vyvolal vlnu diskusí není-li vhodné věnovat peníze spíš na jiné účely. Strauss zvítězil a tak je zlatý…
Pak jsem přejel do Volksgarten, čili Lidové zahrady (park proti parlamentu) a hledal pomník Sisi. Hledal jsem pozorněji než v červnu, kdy jsem ho nenašel – a úspěch se dostavil. Pomník je tam na konci parku, Sisi má za zády Dvorní divadlo. To je on:
Byl jsem spokojený a spokojenost jsem dovršil mlsáním u Demela. Mladičká servírka si mě už pamatovala, věděla co budu chtít a na její tváři opět nechyběl milý úsměv.
Večer jsem vyrazil z hotelu s tím, že se najím v blízké řecké restauraci – ale ouha! Byla zavřená. Chodil jsem po obchodní třídě Mariahilfer Straße a žádný podnik mě nelákal. Podnik v němž jsem jedl minule už měl také zavřeno a tak mi padl do oka podnik proti Mc Donaldu. S číšníkem jsem se nemohl domluvit, tak na mně začal mluvit francouzsky. Bylo objednáno a za chvíli mi přinesli veký talíř plný přílohy a na tom ohromný kuřecí řízek. Pochutnal jsem si a zapil dobrým pivem. Při placení jsem číšníkovi nechal spropitné a když jsem odcházel, klaněl se mi. Tak jsem se stal bohatým Francouzem. 
