Schönbrunn.
Z mapy jsem věděl, že mě k císařskému zámku do Shönbrunnu doveze metro linky U4. Zapomněl jsem ale kde jezdí, tak jsem chodil po hlavním nádraží a hledal a hledal. „To je dobře utajená stanice“ říkal jsem si. Z omylu mě vyvedla pracovnice informací, která mi řekla, že U4 má stanici na Karlově náměstí. Jel jsem tedy tam.
Tady zase vsuvka: Němci a Rakušané neodlišují podzemní dráhu od metra. Obojí jezdí pod povrchem, je to tedy podzemka čili Untergrundbahn a proto mají linky označení U. U4 je typická podzemní dráha a koryto jímž jezdí bylo jediné místo ve Vídni, kde jsem viděl sprejování.
V 6. stanici jsem se ani nemusel dívat na název – tam se ze soupravy vyhrnul dav . Šel jsem s ním. V blízkosti jsou rozestavěná veliká parkoviště pro auta i autobusy. Na známém velkém zámeckém nádvoří se dav rozptýlil do různých směrů. Pro turisty tam byl v pohotovosti i fiakr. Sluníčko svítilo, bylo až horko. Šel jsem k levé straně zámku, kde byla pokladna. V té hale bylo přelidněno, hlučno, horko a dusno. Podvědomí mi rázně velelo:
P R Y Č !
S tím už mám své zkušenosti a tak jsem poslechl. Oželel jsem tedy prohlídku vnitřku – něco si pamatuji z minulosti a něco mohu vidět na internetu.
Koupil jsem si vstupenku do zahrad a vstoupil. Přesněji do zahrad korunních princů. Ty jsou vlevo od zámku a mají krásnou květinovou výzdobu. Na jejich konci je vyhlídková plošina s hezkým pohledem na levé křídlo zámku.
Beze spěchu jsem procházel rozlehlý zámecký park a chvílemi se otočil k zámku. Císař pán tam měl víc než dost místa, o parku s květinovou a sochařskou výzdobou nemluvě.
Pomalu jsem stoupal strmým svahem ke glorietě. Čas pokročil, sluníčko hřálo jako v létě a hlásila se únava. Všiml jsem si, že asi čtyři metry přede mnou namáhavě jde sehnutý stařík. Sotva zvedal nohy, ale nevzdal to. Přidal jsem a za chvilku jsem byl nahoře. Byla tam restaurace a parádní výhled na Vídeň.
Pokochal jsem se a šel jsem si odpočinout na nejbližší lavičku ve stínu.
Po návratu dolů jsem nezapomněl navštívit sbírku kočárů. Císařské panstvo nejezdilo jen tak v něčem. Posledním exponátem bylo auto, kterým jezdil Franz Josef. V tamních skromných světelných podmínkách jsem si ho fotil a upoutal jsem pozornost mladého dozorce. Ten mi k mému překvapení sám nabídl, že mě u toho auta vyfotí. Takže tady je auto i já 
:
:
Pak jsem se šel ubytovat do jiného hotelu. Hotel Kolbeck byl v místě, které jsem neznal a tak jsem ho trochu hledal. To je on:
Hlavní budova je z roku 1848 a sousedí se silně frekventovanou ulicí. Dostal jsem pokoj ve vedlejší budově, která také něco pamatuje, ale pokoj byl prostorný, čistý a moderně zařízený. Výhled jsem měl do ulice Favoriten, která je pěší zónou s množstvím obchodů a kavárenských zahrádek. Paráda! Na hlavní nádraží odtamtud bylo 7 minut chůze. Byl jsem spokojený a spal jsem jako ve vatičce.
