Závěrečné mlsání.
Nadešel čtvrtý a poslední den mého pobytu ve Vídni. Po snídani v hotelu jsem vyrazil do terénu. Ten den jsem měl v plánu návštěvu kaváren Café Central a Café Hawelka a odpoledne odjezd. Obě místa jsem trochu hledal a s pomocí mapy našel.
Café Central není postaveno na žádném bulváru, ale v jedné z četných vídeňských uliček, nedaleko Michalské brány. Překvapilo mě, že je ve veliké pseudogotické budově. Tu po půli 19. století postavil architekt Ferstel jako bankovní a burzovní palác. Je to velkolepá budova s gotickou výzdobou a zajímavou obchodní pasáží. Vchod do kavárny je z rohu, kolem nějž je čilý dopravní ruch. Návštěvníků je hodně. Je potřeba vystát krátkou frontu než personál uvede hosta na uvolněné místo v sálu mezi pilíři pod klenutým zdobeným stropem. Frontu jsem nestál, jen jsem okukoval budovu i sál kavárny a pořídil pár snímků. Doufám, že ten palác aspoň trochu vystihnou.
Ne nadarmo se v minulosti říkalo, že největším českým městem je Vídeň. Ještě dnes tam prý má každý čtvrtý obyvatel české jméno. Není se tedy co divit, že si tam někteří Češi založili svou firmu. Kolem dvou jsem jel cestou na hřbitov. Mně teď ale zajímala kavárna Hawelka. S mapou v ruce jsem ji hledal a našel v místě, kde se ulice zužovala na uličku.
Nápis u vchodu a předzahrádka s velkými slunečníky. Vstoupil jsem a překvapilo mně přítmí. Moc hostů tam nebylo. Stolky s kulatými deskami z bílého mramoru, stařičké dřevěné židle a na stěnách staré obrazy (údajně od zákazníků, kteří neměli na zaplacení). Všechno tam pamatuje císaře pána. Někteří hosté upíjeli kávu z šálků a někteří si i v tom přítmí četli. Naprostý klid. Jakoby se tam zastavil čas… Objednal jsem si kávu. Za chvíli mi ji číšník přinesl v hrnku s podpisem Leopolda Hawelky. Ty pořídili ke stým narozeninám zakladatele firmy. Tak jsem ve Vídni poznal jednu z českých stop.
Došel jsem na konec uličky a měl před sebou ulici Graben (Příkop), která je v blízkosti chrámu sv. Štěpána, chlouby Vídně. Pak už následovala jen závěrečná procházka historickou Vídní.
Po ní jsem odjel na hlavní nádraží, kde jsem poobědval chutné čevabčiči a čekal na žlutý vlak. Ten mě čtyři hodiny vezl domů, kde na mně celou dobu čekal papoušek Anča.
Mám za sebou další zajímavý výlet s návštěvou nových i starších míst císařské Vídně a mám opět na co vzpomínat. V duchu se mi vybavuje dětský výrok: „Já ci etě!“. 
