Takhle vylidněnou Prahu a prázdná nástupiště metra jsem ještě neviděl.
Každoročně na jaře a na podzim bývá sychravé počasí, které přeje chřipce. V těch obdobích se snažím být málo venku a když tam jsem, nedýchám zhluboka, abych nevdechl nějakou tu viropotvůrku.
Letos to začínalo podobně, ale zvrhlo se to a vzduch se hemží potvůrkami 35 x nebezpečnějšími než obvykle. Mají se čile k světu. Bohužel. Zaplavily ho a je z toho pandemie.
Kompetentní orgány z toho mají zamotanou hlavu a snaží se přijít s opatřeními, díky nimž by mohly stanout na stupních vítězů. Byl vyhlášen stav nouze, ale patrně byl málo účinný a tak vláda zasedla v pátek o půlnoci a jednala do půl třetí ráno. Od šesti ráno pak byla vyhlášena karanténa. Pro celou republiku! To tu ještě nebylo.
Preventivně jsem měl nakoupené potraviny, tak jsem o víkendu nemusel nikam jít.
Včera jsem vyrazil do centra na oběd. Že bych nepochodil jsem si nepřipouštěl, protože se stravuji v rezortní jídelně a závodní jídelny zůstaly v provozu. V městském autobusu jelo jenom sedm cestujících. V přední části vozu byla natažena červenobílá páska a nápis NEVSTUPOVAT a přední dveře byly mimo provoz. Bylo to ve všech autobusech, které jsem míjel. Ochrana řidičů. Na Smíchově jsem přestupoval na metro. Na ulici i v budově skoro nikdo nebyl a nástupiště metra bylo prázdné. Souprava přijela brzy a bylo v ní jen pár lidí. Prázdné byly i ostatní stanice, včetně stanice Národní třída, která je v samém centru Prahy. Výstup je pod obchodním domem Quadrio. V něm i v sousedním Tescu bylo jen několik lidí a přízemí Tesca bylo dokonce zavřené.
Jídelna byla v provozu. U vchodu stála služba a pokud uvnitř bylo přes 30 lidí, další dovnitř nepustila. Kuchařka mě upozornila, že v následujících dnech bude sice kuchyň vařit, ale jídlo bude vydávat do přinesených nádob, nebude se konzumovat na místě.
Cestou zpátky jsem zašel do potravin do Tesca pro menší nákup. Moc zákazníků tam nebylo. Ve stanici metra byly i po obědě ve stojanech štosy bezplatných novin Metro, které jindy bývají dávno rozebrané. Pak mě metro a autobus vezly prázdnou Prahou zpátky domů. Jak píšu v úvodu:
Takhle vylidněnou Prahu a prázdná nástupiště metra jsem ještě neviděl.
Odpoledne mi volala synovcova manželka. Ta dobrá duše se starala, radila mi abych nikam nechodil a že mi přiveze jídlo. Na moji argumentaci: „Nedělej si se mnou starosti. Já jsem mladý kluk, ještě mi není osmdesát.“ nepřistoupila. „Děti už i nám (padesátníkům) říkají, že už jsme ohrožený druh.“. Byla neústupná, takže jsem nakonec odpověděl: „Provedu!“ a mám zásobu jídla. A hodnou a obětavou příbuznou.
Navzdory pandemii se mám dobře. Byl bych ale rád, kdyby ten koronavir šel do háje (nebo někam jinam). Je tu totiž jaro a ozývá se ve mně volání dálek…
