V karanténě.
Když začal řádit koronavir, byla vyhlášena karanténa. Mezi chráněnými skupinami osob byli senioři. Já se sice za starého nepovažuji, ale příbuzní došli k názoru, že v té situaci a mém věku patřím mezi živočichy ohrožené vyhynutím a postavili mě před hotovou věc: budou mi vozit jídlo a ať NIKAM nechodím. Byli tak suverénní, že jsem odpověděl: „Provedu!“.
Obětavě mi každé ráno vozili jídlo a netušili jak dodržuji zákaz vycházení. Být pořád jen doma by bylo k nevydržení, tak jsem vynášel odpadky a chodil na drobné nákupy do nejbližšího obchodu vzdáleného asi 150 metrů. Odpoledne jsem vyrážel na procházky na můj zdejší okruh málo frekventovanými místy a parkem. Tak byla ta karanténa snesitelná.
Abych to neměl tak jednoduché, přišla zdravotní komplikace. Zavolal jsem doktorovi, ten mi řekl abych přijel a vyšetřil mě. Předepsal mi francouzské tablety, lucemburské injekce, které jsem si musel píchat do břicha a německou mast. Tou jsem se poslušně dvakrát denně mazal, byl jsem tedy dvakrát denně namazaný. Když jsem příbuzné řekl jak mrňavé byly ty injekce, reagovala: „Tobě nemohli dát větší, protože by ses propíchl“. Injekce byly sice mrňavé, ale vpich každé nechal stopu. „Kdybych se teď někde svlékl, tak by mně měli za feťáka“ říkal jsem si.
Už jsem vyléčený, další dovážení jídla jsem odřekl, na obědy jezdím do jídelny do centra a odpoledne chodím na procházky. Oficiálně karanténa ještě neskončila, ale jediné co mi vadí je povinné nošení náhubku v hromadné dopravě apod. I to ale v dohledné době skončí. Už se těším.
