Přesněji na kocoura.
V dobách, kdy jsem měl zahradu ke mně začal chodit kocour, o kterého se soused nestaral. Žalostně mňoukal a když jsem mu nabídl sousto, úplně po něm skočil. Pochopil jsem, že hladoví a začal jsem ho živit.
Našel u mně nejen potravu, ale i vlídné zacházení a tak jsme se rychle sblížili. Když jsem seděl, s oblibou mi skočil do klína a nechal se hladit. Když to nešlo, aspoň ležel vedle a spokojeně předl. Stávalo se, že jsem dělal na záhonu a nemohl mi do klína skočit. Pak mi skočil na záda a vylezl až na ramena. To jsem mu říkal: „Macku, kdybych ti řekl vlez mi na záda, tak to neuděláš!“.
Je léto, srpen, a tropická vedra mě vyřazují z provozu. Macek na tom byl také tak. Nechtěl ani žrát, jen pil a polehával ve stínu. Ani se mu nedivím, když měl na sobě kožich. Říkal jsem mu: „Macku přijdou doby, kdy budeme na tahle vedra vzpomínat“.
Zahradu odnesl čas, Macek už je kdesi v kocouřím nebi, ale paměť funguje a vybavuje vzpomínky na něj.
Macek se má, je to zvíře a je někdo, kdo si na něj vzpomene, komu zpříjemnoval život. To mnohý člověk nemá takové vymoženosti. Hezky napsáno.
Díky za návštěvu mého blogu, aspoň teď vím, kde tě najít. Macek byl kocour přímo nádherný ☺
Kocour byl fešák. My jsme měli doma kočku, když byly děti malé. Moc ráda na ni také vzpomínám.
Manžel měl kdysi angorskou chlupatou kočku. Krasavice. Já ale věřím více psům.
My jsme také kočičí rodina. Kočky jsou naše potěšeníčko.