Výlet do Vídně

Dvoudenní.

Tenhle výlet jsem sice absolvoval už před měsícem, ale pořád jím žiju a je pro mně pořád aktuální. Stejně jako v létě v Drážďanech jsem si nechtěl prohlížet muzea a galerie, ale jen si projít známá místa. Jediný vnitřek, který jsem chtěl vidět, byl interier Vídeňské opery.

Vlak ČD Vindobona mě v pohodě dopravil do Vídně na hlavní nádraží a do nástupu ubytování objednaného v penzionu Madara jsem měl ještě dost času. Prošel jsem se tedy okolím nádraží. Bylo ještě chladno a tak v pěší zóně v ulici Favoriten nikdo neposedával venku u stolků a byl tam klid. Těsně u nádraží jsou stanoviště regionálních autobusů, u nich byl běžný provoz. O kousek dál jsem na hlavní ulici našel stanoviště dálkových autobusů a hned na prvním byl bílý a čisťoučký autobus do Bratislavy. Opačným směrem jsem na té frekventované ulici našel restauraci Böhmerwald, tedy Český les. Nezašel jsem do ní a ani jsem nepátral, jestli tam neobsluhuje nebo nevaří nějaký Čech. Asi to byla chyba, protože jsem dodatečně na internetu zjistil, že má českou majitelku a zákazníci na ten podnik pějí chválu.

Metrem U2 jsem dojel k univerzitě a dál jsem k penzionu putoval pěšky. Na rozlehlém náměstí byl Votivní kostel v rekonstrukci. Podle mapy to k penzionu Madara nemělo být daleko, ale pěkně jsem se prošel. Byl to malý osmipokojový penzion v prvním patře veliké letité budovy. Příjemné bylo, že v recepci byl Čech, který je ve Vídni už padesát let a rád si popovídá česky. Dostal jsem pokojík sice malý, ale kompletně vybavený včetně ledničky a televize.

Po ubytování jsem vyrazil do ulic. To už jsem věděl, že kolem penzionu jezdí tramvaje linek 43 a 44, tak jsem se svezl. K Votivnímu kostelu. I letos u něj ještě bylo lešení, ale kde už se ho zbavil, vypadal jako nový.

Při pohledu na něj jsem si říkal, že bych nechtěl být nahoře na tom lešení a opravovat vršek věže. Zjistil jsem, že navzdory rekonstrukci je kostel přístupný a šel jsem tedy dovnitř. Dověděl jsem se, že ten veliký pseudogotický chrám byl postaven jako dík za to, že mladičký (třiadvacetiletý) císař Franz Josef 1. vyvázl z atentátu. Uvnitř upoutal moji pozornost oltář. Na focení ale bylo málo světla, použil jsem tedy blesk a nikdo nic nenamítal.

Vyšel jsem ven, udělal další snímek – a pak mi foťák odmluvil, že jsou slabé baterie. Ty baterie, které jsem večer před cestou nabil do plného stavu. Dál tedy musel zaskakovat fotomobil. Na náměstí u kostela bylo možné půjčit si kolo a nebylo jich tam málo.

V klidu jsem procházel po Vídeňském Ringu, který vznikl když v 19. století nechal Franz Josef strhnout nepotřebné městké hradby. Místo nich vyrostly parádní reprezentační budovy, které dnes obdivují snad všichni cizinci.

U radnice je stále ještě rekonstrukce. Vyfotil jsem si průčelí divadla

a napadlo mně, jestlipak kumštýři, kteří dělali parádičky na něm tušili jaký provoz kolem bude v budoucnosti. I parlament byl ještě v rekonstrukci. Zašel jsem do Lidové zahrady (Volkspark) podívat se na pomník Sisi (Alžběty Bavorské) – manželky France Josefa. Tenhle pomník má jednu zajímavou vlastnost – kdykoliv k němu jdu, schovává se mi. 🙂 Hledal jsem a našel. Sisi stále sedí na bílém mramorovém trůnu a okolní dění s ní ani nehne. 🙂

Únava už byla neodbytná, tak jsem se rozjel na hlavní nádraží, kde jsem ve Sparu koupil náhradní baterie, povečeřel bagetu a jel do penzionu.

Tam přišla další překvapení. Zjistil jsem, že jsem nové baterie koupil zbytečně, protože baterie ve foťáku normálně fungovaly, jen jedna měla špatný dotek. Když jsem se pokoušel poslat z mobilu pozdravné pohlednice, aplikace se snad domluvily a předvedly mi celou škálu trucování.

Nelámal jsem si s tím hlavu a šel jsem spát.