Obojí zajímavé.
O víkendu se to seběhlo tak, že bylo v těch dvou dnech několik akcí, které mě zajímaly. Kunratické vinobraní, Den železnice v Lužné u Rakovníka a celostátní výstava andulek. Rozhodoval jsem se kam vyrazím.
Počasí bylo nejisté, tak jsem vyloučil nejdelší cestu – Den železnice.
V sobotu jsem s kamarádem navštívil Kunratické vinobraní. To bylo stejné jako loni. Veliká plocha vedle Kunratické tvrze byla ohraničená zábranami, za které byl vstup po zaplacení vstupného. (Pro dospělé 100 Kč.) Záplava vinařských stánků s nabídkou i docela lákavých vín. Byl tam i stánek nabízející různé čaje v exotických obalech. Jeden stánek nabízel věci, o nichž jsem neměl ani ponětí co to je a k čemu to je. Líná huba holé neštěstí a tak se kamarád zeptal. Prodavač rudé pleti mu vysvětlil, že jsou to výrobky bolivijských indiánů a konkrétně lapače snů. Prý fungují.. 🙂 Hudba vyhrávala a pod plátěnou střechou sedělo množství zjevně dobře se bavících lidí. Já jsem při příchodu měl docela chuť na prosecco, ale po zjištění ceny jsem si ji nechal zajít. Ani na vinobraní nedám za 1 deci 60 korun. Spokojil jsem se s burčákem za polovinu. Ceny tam celkově byly na úrovni. Pro děti tam byl třeba malý řetízkový kolotoč – svezení za 50 korun. Strávil jsem tam docela pohodové odpoledne.
V neděli jsem se rozjel do botanické zahrady na Albertově na výstavu andulek. Vstupné bylo lidové a bylo tam na co koukat. U vchodu byl transparent pořádajícího klubu chovatelů
a pak už samé klece s opeřenci. Ti rozhodně nehodlali držet zobák a tak chvílemi nebylo slyšet slova. Výstavní andulky jsou větší, statnější a s větší hlavou než běžné. Těch tam byla většina, ale našel jsem i běžné, drobné. Kdybych si měl vybrat, zvolil bych spíš ty drobnější.
V průčelí byla stěna s klecí vítěze:
Pak defilovaly v řadách a několika patrech nad sebou výstavní klece s andulkami. Bílé, šedé, modré, dvoubarevné.. Moji pozornost zaujaly krásně žluté.
Klecí byla spousta. Nepočítal jsem je, ale na štítku jedné jsem si všiml čísla 133. V některých klecích byla jedna andulka, v některých víc a našel jsem i klec se sedmi andulkami. Některé štěbetaly, jiné křičely a našli se i „borci“, kteří se snažili všechny překřičet.
Pořídil jsem pár snímků, jeden jsem z mobilu poslal jako pozdravné pohlednice a spokojeně jsem odcházel.
