Hezké Budějovice

Se slevou.

Není žádné tajemství, že rád turistím. Ví o tom i můj kamarád. Ten si na mně před pár dny vzpomněl a z časopisu pro mně vystřihl kupon na slevu u dopravce Flixbus. S Flixbusem jsem už dlouho nejel a tak jsem s chutí vybíral kam se podívám.

Vyhrály České Budějovice. Tam jsem byl v půli 60. let na vojně a historický střed města se mi stále líbí.

Zelený autobus vykličkoval z Prahy a pak už jeho motor jen ševelil na výpadovce k Písku a dál k Budějovicům. Tam přijel dokonce s předstihem.

Stoletá budova vlakového nádraží volala po údržbě a té se jí teď dostává. Na nádvoří vedle ní stávala na podstavci historická lokomotiva. Teď jsou tam stavební buňky. Mám ale zprávu, že je ta mašinka zrekonstruovaná a po zrestaurování nádražní budovy se tam vrátí.

Proti nádraží bývaly dva hotely. Hotel Grand stále poskytuje ubytování, noc za 990 korun, a z jeho horního patra se loupe omítka. Druhý hotel nepřežil a místo něj je parkoviště.

Vlevo od nádraží je objekt, který obdivuji.

Obchodní dům Mercury, na jehož střeše ve výši druhého patra je autobusové nádraží. Ano, autobusové nádraží! A ne ledajaké. Je o čtyři nástupiště větší než Florenc v Praze.

Vpravo od vlakového nádraží je ulice, kterou pamatuji jako rušnou Třídu maršála Malinovského. Dnes je to poklidná pěší zona s názvem Lannova třída. Jako voják základní vojenské služby jsem tam před pětapadesáti roky chodil při vycházkách do jednoho podniku na kafíčko za korunu padesát a rakvičku se šlehačkou za korunu šedesát. Dnes už ty ceny vyvolávají úsměv. Teď je je na tom místě prosperující řeznictví.

Beze spěchu jsem procházel tou ulicí. Jsou tam i hezké domy, třeba tenhle:

Proti němu je v Národním domě solidní restaurace Vatikán.

Stačilo přejít blízkou frekventovanou křižovatku a už jsem vstupoval do historického centra. Kanovnická ulice – snad z každého domu tam dýchá historie. U křižovatky s Kněžskou ulicí stojí tenhle zdobený dům:

To už jsem byl u velikého kostela sv. Mikuláše. Obloha byla zatažená a tak mi jeho sluneční hodiny neprozradily čas.

Jeho vnitřek byl zrestaurovaný, osvětlovací tělesa a výzdoba stropu jsou moderní.

V těsném sousedství byla vysoká Černá věž, dominanta města.

Tentokrát jsem nešel na její ochoz, z něhož je vidět na kilometry daleko. Věž je téměř v rohu Náměstí Přemysla Otakara druhého.

To je to známé veliké čtvercové náměstí, jemuž vévodí krásná budova radnice.

Mimo ozdob je na ní zvonkohra hrající každou hodinu melodii. Na náměstí je klid a pohoda. Návštěvníci obdivují i parádní kašnu uprostřed. Řadu století tam už není tržiště a popraviště. Jedno riziko tam ale na návštěvníky stále čihá:

Bludný kámen! Legenda praví, že kdo ho překročí po desáté hodině večerní, netrefí domů! 🙂

Prošel jsem na Piaristické náměstí kde mě nezajímal dominikánský klášter, ale sousední budova solnice.

V té totiž léta bylo soukromé muzeum sestavené motocyklovým nadšencem panem Hošťálkem. Rozsáhlé a zajímavé. Všechno se mění – dnes je tam restaurace.

Loudal jsem se blízkou Panskou ulicí a nasával její půvab.

Ta ústí do České ulice u Mariánského náměstí, kterému dominuje rozlehlá budova Mariánských kasáren.

To jsou kasárna 91. pluku, v nichž sloužil Švejk – přesněji Jaroslav Hašek. Léta už mají civilní využití.

Na kraji České ulice pamatuji restauraci Česká chalupa. To byla před 55 roky nejhorší putyka jakou jsem poznal. Dnes je tam solidní čínská restaurace.

Pohodovou procházkou jsem se po Zátkově nábřeží podél Malše vracel obloukem k centru.

Přišel jsem ke dvěma mostům. Jeden má název Železný, druhý Zlatý. Pamatuji, že ten Železný míval modrý nátěr, dnes jsou oba šedé.

Došel jsem k divadlu a zastavil se u pomníku pěvkyně Emy Destinnové

Čas pokročil a tak jsem se pak loudal ulicemi k nádraží. Vlak ČD mě díky 75 procentní slevě pro důchodce dovezl do Prahy za pouhých 39 korun.