Po dlouhé době zase usedám k počítači abych pustil do světa pár řádků. Původně jsem chtěl psát o tom, že jsem o rok starší, ale čas přináší nové podněty – a ne zrovna radostné.
Vrátím se ale k těm narozeninám. Byly v lednu a prošly bez pozornosti okolí, takže jsem byl rád že neutratím. (Peníze potřebuji i na jiné věci.) Říkám si, že je mi jednadvacet, ale pamatuji třičtvrtě století. Jak je to možné? Jednoduše. Podle kalendáře je mi pětasedmdesát, ale necítím se na to. Samozřejmě, že se někdy něco ozve, ale kdybych tomu podléhal a říkal si „tady mě bolí, tady píchá, klouby vržou, peněz mám málo, stojí to za houby“ tak bych z toho byl otrávený a život by stál za málo. To si raději říkám:
„Jsem mladej zdravej kluk, chodím, vidím, slyším, nic mě nebolí a nic mi nehnisá.Je mi jednadvacet.“
Když někdy na něco nestačím, zdůvodním to: „Tak mladej už nejsem“. A je to.
Život přináší i ne zrovna radostné záležitosti. Loni jsem psal, že jsem si pořídil nový počítač. Parádní notebook. Když jsem ho kupoval, prodavač do objednávky sám zaškrtnul že chci stříbrný. Mám tedy stříbrný – a donedávna jsem prskal jako kocour. Na stříbrné klávesnici jsou totiž velmi málo vidět písmena. Ta jsou pořádně vidět až v přítmí, kdy jsou podsvětlená – a v přítmí s počítačem nedělám. Uvažoval jsem o tom, že si v servisu nechám vyměnit klávesnici, ale to by mi padla záruka. Nakonec jsem to vyřešil připojením externí klávesnice.
Únor sice nebyl špatný, ale na optimismu nepřidal. Když už jsem se začínal těšit na jaro, přišlo datum 24.
Toho dne moje ptačí babička Anča (andulka) spadla se stolu. Jindy by to nebyl problém – zamávala by křidélky aby zmírnila pád a přistála by na koberci. Tentokrát ale nezamávala a zůstala ležet vzhůru nohama. Pravou nožičku měla mezi dlouhými brky křídla. Opatrně jsem ji vyprostil. Nožička byla bezvládná. Anča nepískala bolestí, vycházel jsem tedy s toho, že patrně nejde o nic hrozného. Nožička se sice zlepšila, ale dodnes není v pořádku. Anča jí při kdejaké příležitosti odlehčuje a často kvůli ní polehává.
Ten den přišla i zpráva, že Rusko zahájilo válku proti Ukrajině. Velmi nepříjemná záležitost, kterou předcházely zprávy o soustředění ruských vojsk u hranic Ukrajiny. O to nepříjemnější, že je válka 300 kilometrů od nás. Zvedla se ohromná vlna solidarity. Kde kdo chtěl Ukrajině pomoci – ať finančně prostřednictvím různých sbírek nebo věcně. Vznikla spousta míst, na nichž se soustředily věcné dary. Nezůstal jsem stranou. Sáhl jsem do úspor a na jedno z nich jsem přinesl celkem 50 mýdel (prchající Ukrajinci měli mj. nedostatrek hygienických potřeb) a později 300 tablet proti bolesti. Předal jsem to přímo Ukrajincům, kteří dary nakládali do dodávek s označením Červeného kříže a odváželi. Mám malé kapesní rádiečko, na němž poslouchám jedinou stenici – Český rozhlas plus, který má často zprávy.
Mám taky kamaráda, který ví nejen tohle všechno, ale i to, že rád „turistím“. Dnes mě „vytáhl“ na výstaviště do Letňan na cestovatelský veletrh. Není to akce podle mého gusta – mračna lidí, hluk, nejednoduchá orientace, ale jel jsem. Mimo stánků cestovek je tam k vidění spousta věcí. Jachtu za 17 milionů si sice nekoupím, ale aspoň jsem se odreagoval.
Odreagovávám se i doma. V počítači „proháním“ videa s jódlováním. Třeba tohle:
Nebo tohle:
Je potřeba se trochu odreagovat v dnešní neveselé době. Chudera Anča, snad ji to moc nebolí.
Opravdu moc krásně jsem si početla. Zajímavé od shora až dolů, včetně nádherného jódlování. Díky. Taky teď už tak často nepíši, špatně vidím a na rozdíl od Tebe mi přibývají zdravotní problémy. No, jsem téměř od šest let starší. Měj se!