Dávno již tomu, co se za mnou zavřely dveře základní školy: v roce 1962. Škola mě nebavila a tak jsem navzdory výbornému prospěchu byl rád, že pro mně končí.
Šel jsem do učení abych už byl samostatný a nemusel si doma říkat o každou korunu. Nebyla to ale žádná sláva – jako dělník se základní kvalifikací jsem si tenkrát vydělával měsíčně 1050 korun.
Po létech jsem se ale znovu octl ve školní lavici, když jsem si při zaměstnání dodělával středoškolské vzdělání. To už jsem byl ve středním věku. Učitelé s dospělými žáky jednali jinak než s dětmi a já jsem se na školu začal dívat jinak.
Na některé učitele jsem si už kolikrát vzpomněl. Češtinářka byla mírná, vlídná a trpělivá a vyžívala se dějinách literatury. Vzácná žena. Profesor biologie – malý drobný člověk, velmi hodný a zapálený pro botaniku. Doma byl ušlápnutý, tak se vyžíval v kytičkách, jichž měl ve školní budově několik stovek. Mezi námi studenty měl přezdívku petržel, protože se hned v úvodu první hodiny rozohnil: „Každá zelená petržel dokáže mnohem víc, než nejmodernější chemická továrna!“.
Když jsem končil střední školu, zeptal se mně jeden vyučující kdy si podám přihlášku na vysokou. Odpověděl jsem mu: „Nepodám. Já budu rád, že mám od školy pokoj.“
Páni učitelé to neměli jednoduché a nemají to jednoduché ani dnes, tak jim přeji aby těch potíží měli co nejmíň.
Na závěr připojuji nahlédnutí do dvou škol na jaké jsem neměl štěstí:
Článek ke dni učitelů se mi moc líbil a ta videa „ze školní výuky“ moc. Na školu mám jen ty nejlepší vzpomínky a je fakt, že na vysokou jsem, se nepřihlásila jen proto, že jsem už chtěla být samostatná – žila jsem u příbuzných nemaje rodičů a tak… Navíc jsem, chtěla být učitelkou, což se mi kvůli tehdejší nemoci plícní nepodařilo -lékař ,i studium na pedagogické škole nepovolil, protože to je prý nebezpečné. Nic dalšího jsem studovat nechtěla, tak nakonec z toho byla nádstavba na ekonomické škole po gymnáziu. No jo, mělo to tak asi být.
Díky za návštěvu i komentář.