Po několika letech jsem se znovu rozjel do Plzně, abych navštívil tamní velkolepé Slavnosti svobody.
Sluníčko svítilo, den byl jako malovaný a rychlík uháněl jako o závod. Vystoupil jsem na plzeňském hlavním nádraží. Tahle budova z roku 1912 se mi líbí. Teď se dočkala rekonstrukce. Je uzavřená mimo prvního patra a v něm jsou změny. Za tu dobu, co jsem v Plzni nebyl došlo ke změnám nejen na nádraží, ale i v okolí. U východu byla vybudována stravovací zóna a u ní kovová vyhlídková věž do výšky 3. patra.
Z ní jsem viděl i to, že v sousedství nádraží vyrostl nový terminál pro příměstskou autobusovou dopravu.
Zorientoval jsem se a šel tam, kam většina lidí z vlaku. Do Americké třídy, na jejímž konci je pomník Díky Ameriko. U něj už bylo položeno množxtví květů a na stožárech vlála naše i americká vlajka. Fotografování bylo jen pro silné nervy, protože při tom hemžení lidí stále někdo překážel v záběru a někteří lidé dělali dojem, že tam chtějí zkamenět. Hlavní ulice byla znepřístupněna zábranami, měl po ní jet Konvoj svobody čítající asi 200 historických vozidel. Všude už čekalo množství diváků. Z balkonu divadla slavnost komentoval reportér.
Tentokrát jsem neznal trasu konvoje, tak jsem šel na Náměstí republiky, kde měl mít konečnou. Začínalo být horko. Měl jsem žízeň, tak jsem si tam pod velkým stanem dal malé pivo v plastovém kalíšku. Stálo 40 korun – a bylo to první místo, kde za ten kalíšek vybírali zálohu (50 korun). Vypil jsem ho při diskusi s jiným návštěvníkem a měl jsem dojem, že slyším vrtulník. Byl to ale zvuk historických letadel, kroužících nad městem. Pak se začal ozývat jiný zvuk – přijížděl konvoj.
Američanů, kteří v roce 1945 Plzeň osvobozovali ubývá. Letos slavnosti navštívili tři z nich. Nejmladšímu je 97 let! Právě ten, stejně jako v roce 1945 seděl na tanku Shermen, který první přijel do Plzně.
To jsou oni – tank i veterán:
Množství těch motorových veteránů zaparkovalo na náměstí, další zajeli do blízkého prostoru, kde byla postavena ukázka amerického vojenského tábora z roku 1945 a tehdejší polní nemocnice.
Zrovna před ní jeden z motorových veteránů zkolaboval. Nepomohli mu zdravotníci, roztlačováním ho „křísili“ ochotní dobrovolnici.
Bylo tam na co koukat. Obdiv zasloužilo už to, že všechna ta vozidla nadšenci udrželi 77 let po válce v provozuschopném stavu.
Kochal jsem se a nasával atmosféru slavností.
Kamarád, kterého jsem na tenhle výlet zval, neměl zájem. Z mobilu jsem mu tedy neposlal pohlednici s veterány. Navštívil jsem blízké muzeum loutek a poslal jsem mu snímek populární pětadevadesátileté dvojice – Spejbla a Hurvínka.
Únava se v horku neodbytně hlásila. Na nádraží jsem si tedy dopřál občerstvení a nastoupil do expresu z Chebu, který mě expresní rychlostí vezl domů. Mám zase na co vzpomínat.
Spejbl a Hurvínek 👍 bojová vozidla a vzpomínky na válku nemusím.