Tentokrát chci popsat loňský výlet, o kterém jsem se ještě nezmínil. Od mladého příbuzného jsem dostal voucher na cesty autobusem Flixbus. Při rozhodování kam jet padla volba na Vídeň.
Zelený autobus uháněl od Prahy jakoby mu za patami hořelo. V Jihlavě odbočil z dálníce na E59. Cestou přistoupilo pár lidí a jeden muž si sedl vedle mně. Ve Znojmě se mně rusky zeptal jestli už bylo Brno. O trase jízdy tedy patrně neměl ponětí. Konečnou stanicí bylo mezinárodní autobusové nádraží Erdberg ve Vídni, které mě dost překvapilo. Nebyl to totiž uzavřený objekt jako v Praze na Florenci. Stanice tam byly rozmístěny po obou stranách široké silně frekventované ulice.
Marně jsem se snažil najít jízdenkový automat nebo prodejnu jízdenek na městskou dopravu. Vydal jsem se tedy pátrat mimo nádraží. Jedna trafika byla zavřená, uspěl jsem až ve druhé, asi kilometr od nádraží. Metrem U3 jsem pak ujížděl na hlavní nádraží s přestupem na U1 u chlouby Vídně – chrámu sv. Štěpána.
Tam jsem svěřil tašku úschovní skříňce a vyrazil k prvnímu objektu, který mě zajímal – ke kostelu sv. Ruprechta založenému v roce 740. Cestu k němu jsem si z mapy sice zhruba pamatoval, ale ve skutečnosti byla mnohem složitější. Pěkně jsem si zabloudil (co by to bylo za cestu bez bloudění, že) a když jsem ho našel zjistil jsem, že není daleko od Švédského náměstí, na němž jsem v minulosti vystupoval z metra.
Je to malý kostelík těsně obestavěný domy, takže je kolem něj málo místa i na focení. V současnosti se používá i na konzerty. Dovnitř jsem se nedostal, ale z při pohledu zvenčí je patrné, že toho hodně pamatuje. I tabulka na něm hlásá, že je to nejstarší církevní stavba.
Následoval přesun na ubytování v penzionu, jehož umístění jsem znal. Aby to nebylo jednoduché, narazil jsem na upozornění o výluce metra U2. „Jede tam i tramvaj, jednička – tamhle jede“ řekl jsem si a nastoupil jsem do ní. Ta ale jela nějakými neznámými místy (opačným směrem). Dojel jsem s ní na konečnou a pak už správným směrem. Přijal mě penzion umístěný ve veliké secesní budově. Sice levný, ale solidní.
Únava se už hlásila, obloha byla zatažená a tak jsem váhal mám-li vyrazit ke Strausovu pomníku nebo ne. Přecejen jsem vyrazil a cestou jsem zjistil, že výluka na lince U2 se týká jen jedné stanice. Na místě jsem byl mile překvapený, protože tam nebyla žádná výprava Asiatů. Jako na objednávku mezi mraky vysvitlo sluníčko a měl jsem volné pole působnosti k focení.
Program prvního dne byl téměř splněný. Zbýval jediný bod – večeře v restauraci Böhmerwald u hlavního nádraží. Je to solidní stylový podnik s českým personálem. Na internetu má příznivé reference. Co jiného si dát ve Vídni, když ne Wiener Schnitzel (vídeňský řízek)? To byl řízek! Rozklepaný tak, že byl přes celý talíř! V Praze by to byly dva řízky. Na zapití plzeňské pivo a žaludek byl náramně spokojený. Já také. 🙂
Autobusem linky 13A jsem se pak za půl hodiny dostal k penzionu, v němž jsem se spokojeně ubytoval.
