Před delší dobou jsem si usmyslel navštívit tohle město. V německých krajích je nazývané Graz, v tuzemsku ho kdekdo zná jako Štýrský Hradec. Bylo pro mně neznámé, tak jsem chtěl mít před cestou jeho mapu.Ta ale nebyla k mání. Na štěstí jsem trefil na knihkupectví, které mi ji do druhého dne obstaralo. Na internetu jsem si objednal ubytovbání. Jsem skromný český důchodce, tak to bylo levné ubytování – kupodivu v centru města (za 52 € za noc).
V den D jsem nasedl do pohodlného dálkového vlaku, který uháněl jako o závod. Snažil se těch 600 km co měl před sebou urazit co nejdřív. Do Vídně to bylo 4 a 1/4 hodiny jízdy a pak ještě 3 další hodiny. Když jsem pak z toho klimatizovaného vlaku vystoupil, dostal jsem „klimatickou facku“. Štýrsko leží poněkud jižněji než Čechy.
Vyšel jsem z moderního nádraží a ocitl jsem se na prostorném Evropském náměstí. Překvapeně jsem koukal a říkal jsem si: „Graz je třistatisícové město, ale provoz je tu jako ve velkoměstě“. Do oka mi padla malá směrová tabulka hlásající, že k místu setkávání na Hauptplatzu (čili Hlavním náměstí) je to 20 minut chůze. Papírovou mapu jsem tedy nechal v tašce a šel jsem. Když už se mi zdálo, že jdu dlouho, začat hlodat červík pochybností. Spásu jsem viděl v jakémsi místním, který šel v opačném směru. Na můj dotaz mě poslal na další křižovatku a tam odbočit doleva, jak jede ten autobus. Poslechl jsem – a v letním vedru jsem doťapkal zpátky k nádraží. Ten člověk asi nebyl moc místní… Co by to bylo za cestu bez bloudění, že – ale aspoň se mi potvrdil názor, že Češi jsou všude:
V klidu jsem si dopřál chlazenou colu a s pomocí mapy vyrazil znovu k cíli vzdálenému 2 km. V jeho blízkosti jsem přešel most arcivévody Johana, který je dokladem toho, že se tam daří lásce.
Asi sto metrů za ním bylo Hlavní náměstí. Trojúhelníkové náměstí, jemuž vévodí reprezentační renezanční radnice.
Snad všechny domy kolem mně byly renezanční. Od jejich éry mě dělily občerstvovací stánky, jichž bylo náměstí plné a hustý tramvajový provoz. Jezdila tam jedna tramvaj za druhou.
Další dobrodružství
Odbočil jsem do ulice, v níž jsem měl nocovat. Tamní domy nebyli žádní nováčci. V daném čísle jsem vešel do nádvoří obklopeného domy volajícími po údržbě a po asi 50 metrech jsem byl u cíle. Mosazná tabulka sdělovala, že minihotel je v prvním patře. Dřevěné schody k němu pamatovaly staletí. V patře byl prostor s klenutým stropem, sloupy a balustrádou.
Samoobslužná recepce
Jedny dveře z něj byly vchodem do minihotelu. Vstoupil jsem – a ocitl jsem se v jídelní místnosti. Žádná recepce. Chvíli jsem čekal, a když nikdo nepřišel, volal jsem na číslo v objednávce. Když jsem se nedomluvil německy ani anglicky, měl jsem čekat. Po chvíli přišel mladý číšník a uvedl mě do „samoobslužné recepce“. V mezidveří vstupních dveří byly u rohožky lístky s jmény zákazníků a čísly pokojů s klíči. Probral lístky, pro jistotu se podíval i pod rohožku a pak mi podal lístek s číslem mého pokoje. Žádné vyplňování hotelové přihlášky.
Po ubytování jsem vyrazil do ulic. Na Hlavním náměstí jsem u nejzdobenějšího domu
odbočil a došel na Karmelitánské náměstí. Tam jsem průchodem vešel do rozsáhlého parku a jeho strmými cestami došel na Zámeckou horu. Tam je dominanta města – hodinová věž.
V 16. století, když ji stavěli, se nespěchalo a stačilo aby na hodinách byla jedna ručička. Tedy velká. Ta ukazovala hodiny. Když bylo později potřeba s časem víc počítat, přidali malou ručičku, která dodnes ukazuje minuty. (Tedy opak toho, co je jinde běžné.)
Na mobil mi přišla výstraha blížící se bouřky, únava se hlásila (vstával jsem ráno ve 4) a tak jsem se vrátil do hotelu. Tím mi skončil první den návštěvy Štýrského Hradce.
